Inet
since 17.05.1999 ISSN
1212-8945 |
|
|
|
|
|||||
|
Svaz českých filatelistů |
PAN FILATELISTA - PAN FILIP DE FERRARI František Žampach+, Brno |
|||||
Klikněte na náhled |
||||||
|
Životní příběh nekorunovaného krále filatelistů Filipa de Ferrari - sběratelsky tak bohatý a výjimečný, lidsky však tolik nešťastný a prázdný - je zahalen závojem stendhalovské romantiky a balzacovsky fantastických výmyslů a polopravd. Tento „král filatelistů" soustředil ve svém držení úplnou a svým rozsahem největší sbírku poštovních známek celého světa své doby. Po jeho smrti se rozlétly jednotlivé poklady z jeho sbírek po celém světě, kde ve sbírkách filatelistických prominentů hlásají označení "ex Ferrari" svou elitní výjimečnost. Dnes se asi již nikdy a nikomu nepodaří sestavit podobnou sbírku známek, ve které by bylo zastoupeno vše co bylo jako poštovní známka nebo celina kdy vydáno. Otcovství člověka může být pochybné - matka však zůstává vždy jen jedna. Nespornou matkou Ferrariho byla Marie Brignole-Sale de Ferrari, vévodkyně z Galliéry. Pocházela z jedné z nejstarší a nejslavnější šlechtické rodiny janovské - Brignole - Sale. Čtyři dožové janovské městské republiky vzešli z domu Brignole - Sale. Poslední z nich řídil osudy města v letech 1793 - 1797. Antonio markýz Brignole-Sale /1787 - 1863/ otec matky Ferrariho zastupoval sardinského krále u dvora Ludvíka Filipa v Touilleriích a kromě jiného byl i vyslancem ve Vídni. Marie se narodila r. 1811 v Janově. Ve svých 17 letech se proti vůli rodičů provdala za Rafaela Ludvíka de Ferrari /1808 - 1876/ ambiciozního finančníka ze staré vážené a bohaté rodiny janovské. Sardinský král Albert mu udělil titul vévody z Galliéry, když získal koupí statky s nimiž zřídil Napoleon I. vévodství téhož jména. Stal se později knížetem z Lucedia, rytířem řádu Annunciata a senátorem. Byl to neobyčejně schopný podnikatel, který v polovině minulého století kdy se rychle rozvíjely stavby železnic - byl rozhodujícím činitelem ve velkých francouzsko-italských železničních společnostech a mezi jinými byl i zakladatelem velké francouzské banky „Credit Mobilier Francais". V roce 1850 přesídlil do Paříže kde pobyl 25 let. V r. 1876 se vrátil zpět do Janova kde 23. listopadu 1876 zemřel. Věnoval rodnému městu 20 miliónů lir na stavbu nového mola, které dodnes nese jeho jméno. Ještě za svého života odkázal vévoda svůj „Růžový palác" v Janově rodnému městu. „Bílý palác" s bohatými uměleckými sbírkami odkázala vévodkyně v r. 1884 rovněž městu Janovu. Tento střízlivě, uvažující finančník, jenž celý svůj život prožíval hromaděním milionů z geniálního podnikání přece jen byl v hloubi své duše romanticky založen, neboť způsob, jakým zanechal své manželce nesmírné dědictví svědčí o básnické fantazii. Krátce před svou smrtí předal své choti klíč od soukromé knihovny do níž jí nikdy předtím nebylo dovoleno vstoupit. Byla to prostá místnost bez jakékoli výzdoby a ve které na regálech z dubového dřeva stálo na tři sta svazků, vázaných v černém sametu se zlatými sponami. Každý z těchto svazků obsahoval 1000 stran, jejíž každá byla poukázkou na 1000 franků ve zlatě. Každý svazek tedy představoval, jeden milion franků což činilo celkem báječnou sumu 300 milionů, k jejímuž získání potřeboval Rafaele Ferrari celý svůj život naplněný pohádkově úspěšnými spekulacemi. O průběhu vévodova manželství není nic určitějšího známo. Zdá se však, že bylo bezdětné i když jsou určité zmínky o tom, že Filip Arnold měl staršího bratra, který však dříve zemřel. Ke statkům vévodkyně přibyly sňatkem další latifundie de Ferrariho v Lombardsku. Na některém z nich prožila vévodkyně stendhalovský milostný román s 23 letým rakouským důstojníkem. Mezi rakouskými vojenskými jednotkami maršála Radeckého byl zařazen i pěší pluk č. 43 kde tenkrát sloužil poručík De la Renotiére - jak to dokládá záznam v dějinách tohoto pluku. Poručík de la Renotiére pocházel z hugenotské rodiny, emigrující kdysi do Čech. Jeho dědeček Karel de la Renotiére byl v r. 1782 povýšen do říšského rytířského stavu s predikátem von Kriegsfeld. Citovaný poručík rakouské armády Emanuel de la Renotiére se narodil v r. 1825 někde na Moravě. Když se během polního tažení v Horní Itálii setkal s vévodkyní na kterémsi z jejích statků kde byl ubytován - byl o 14 let mladší než ona. Při té příležitosti došlo mezi nimi k milostnému vzplanutí, které však nezůstalo bez následků. Snad z tohoto důvodu přesídlila v r. 1850 rodina vévodkyně do Paříže, kde jistě nebylo tolik zvědavých a upovídaných příbuzných jako v Janově. S určitou jistotou lze tedy předpokládat, že se Filip Ferrari narodil v Paříži kolem r. 1850. Při křtu dostal jméno podle svého kmotra francouzského krále Ludvíka Filipa, zvaného Egalité, který se při křtu nechal zastupovat, protože v té době prodléval v exilu v Anglii a kde téhož roku také zemřel. Shodou okolností se stal francouzský král kmotrem krále filatelistů. Filip Ferrari se narodil v pařížském paláci vévody z Galliéry, který pak později vévodkyně odkázala údajně městu Paříži spolu se značnou částkou peněz na zřízení umělecké galerie. Po její smrti v r. 1888 bylo ve jmenovaném paláci otevřeno museum, kde se dodnes odbývají výstavy uměleckých děl i jejich dražby. Vévodkyně z Galliéry potřebovala mnohem kratší dobu k tomu, aby se svého nesmírného bohatství postupně zbavovala. Lze říci, že její velkorysá dobročinnost měla zvláštní ba výjimečný charakter, hraničící mnohdy s pohrdáním bohatstvím - zvláště pokud šlo o ubohé a potřebné. Krátce po smrti svého manžela věnovala vévodovi de Monpensier, nejmladšímu synu francouzského krále Ludvíka Filipa dvacet svazků ze své báječné knihovny a na čas dala k disposici své bohatství královskému domu Orleánskému. V jejím paláci v ulici de Varenne se odehrál večírek u příležitosti zásnub princezny Amelie de Orléan s korunním princem portugalským, který vyzněl jako okázalá royalistická manifestace. Francouzská vláda pak byla nucena královské snoubence vyhostit. Vévodkyně, jež se poté cítila ohrožena nepřátelským postojem republikánského tisku - přerušila nato veškeré styky s rodem Orleánským. Když papež Lev XIII. slavil své padesátileté kněžské jubileum, vydala se na pouť do Říma a předala papeži osobně svůj dar - „Petrův haléř" v podobě milionu franků ve zlatě. Vévodkyně věnovala značnou část svého jmění na různé dobročinné nadace, na zřizování nemocnic, sirotčinců a vůbec na instituce pro chudé a zubožené. Na modernizaci a rozšíření janovského přístavu věnovala 25 miliónů zlatých franků. A tak rozdávala list po listu - vlevo vpravo - ze své pohádkové knihovny až asi na zbývajících sto svazků o nichž rozhodla ve své závěti. Ve své pohádkové knihovně na prostém loži skončila tato nejbohatší žena Evropy svůj život jako žena dvaasedmdesátiletá. Její výjimečná dobročinnost přešla na jejího syna Filipa Arnolda - který z počátku odmítal účast na dědictví rodinného jmění. Krátce před její smrtí se přece dal pohnout k převzetí části obrovských finančních prostředků vévodkyně. Jeho velkorysá dobročinnost byla obecně známá, avšak kolik během svého života rozdal na dobročinné účely se nedá ani odhadnout, protože tak činil většinou anonymně a tajně. Také jeho údajná filatelistická pošetilost - kdy kupoval i pochybné rarity - domněle pro něho zhotovené, nazývané ironicky „ferarity" - spočívala na bezmezné dobročinnosti. Spatřoval totiž v každém filatelistickém podvodníkovi jen ubožáka, jemuž je povinen pomoci. V jedné z charakteristických historek se vypráví jak při návštěvě u kteréhosi nepatrného obchodníka známkami ve společnosti známého berlínského obchodníka Kossacka jej tento upozorňoval na falsa v nabízeném materiálu. Ferrari mu na to diskrétně odpověděl „vím to, ale podívejte se, solidní zboží on nemá, avšak vypadá tak nuzně to se mu jistě vede zle, a tak beru co mi nabízí". Bylo mu i trpce vytýkáno, že své známky lepí lepidlem na listy papíru - což však bylo v té době zcela běžným způsobem. Ferrari nebyl vskutku ideálem vynikajícího sběratele nebo znalce podle dnešních náročných měřítek. Jeho sběratelství bylo spíš chorobně neúnavné a nesystematické - i když mu nelze upřít některé aspekty značné odbornosti. Mnohdy se zdálo, že známky kupuje jen, aby kupoval a zbavoval se peněz. Kupoval prostě vše, co bylo vzácné a jedinečné, a platil za poštovní známky na svou dobu obrovské finanční částky. V chlapeckém věku u příležitosti návštěvy hornoitalských rodinných statků se náhodou dověděl co se tam v r. 1849 odehrálo. Odhalené tajemství těžce ranilo jeho citlivou duši, které pak úzkostlivě střežil před světem a bolestně pro ně trpěl až do smrti. Kdy a jak se vévoda dověděl, že není otcem Filipa Arnolda není známo. Teprve po jeho smrti byl Filip svou matkou zasvěcen do tajemství svého původu - při projednávání pozůstalosti, kdy bylo nutno prokazovat jeho legitimitu. Ferrari se později sám zmiňuje v otevřeném dopise v kterémsi filatelistickém časopise - „O uspořádání jeho soukromých záležitostí, o nichž se často mluvilo po smrti vévodově - že sám odmítl nárok na vévodský titul". Bylo mu zřejmě trapné používat honosný rodový titul, který mu vlastně vůbec nenáležel - kromě prostého jména Filip de Ferrari. Se sbíráním poštovních známek začal již jako chlapec sotva desetiletý a jak se kdysi sám zmínil, jeho prvními známkami byly poštovní známky Hanoverské. Jeho dětským snem bylo mít všechny známky světa. Tenkrát v roce 1860 to bylo přání ještě poměrně snadno splnitelné. Ve svých dvaceti létech napsal pozoruhodné odborné filatelistické pojednání. Později se odborné literární činnosti o poštovních známkách věnoval jen zřídka. Známkami se začal vážně a hlouběji zabývat až po rozchodu se svým domnělým otcem vévodou z Galliéry, hlavně pak až po jeho smrti - kdy na naléhání své matky, kterou velice miloval, překonal svou hrdost a uvolil se převzít od ní část dědictví a značnou roční rentu. Před tím se živil léta vyučováním jazyků a literární činností. Bydlel v pařížské Latinské čtvrti ve skromném bytě odkud jen zřídka kdy navštěvoval svou matku ve vévodském paláci. Není jistě náhodou, že jeden z velikých nákupů, který Ferrari uskutečnil v r. 1878 - získání sbírky Daniela Coopera - spadá do údobí dvou let po smrti vévodově. Pak to šlo jak na běžícím páse... Roku 1880 koupil sbírku Philbrickovu (jeden z nejvýznamnějších filatelistů minulého století) a pak sbírku barona Rotschilda. Od r. 1874 zaměstnával prvního filatelistického publicistu Pierra Mahé - jako svého odborného poradce, když byl před tím jeho dlouholetým zákazníkem. Právě tak jako Mahého si vážil i odborných znalostí Belgičana Moense a francouzského znalce Hancieua. Ferrari je v jedné ze svých charakteristických nadsázek nazývá „filatelistickými božstvy". V r. 1878 koupil nejslavnější světový unikát 1 cent. Britskou Guyanu od liverpoolského obchodníka Ridpatha za 150 liber. Dále uvádím jen stručný přehled vybraných objektů z jeho proslulé sbírky. Ne méně než sedm Mauriciů - POST OFFICE - prošlo jeho rukama. Některé vyměnil s Thomasem Keav Taplingem za chybějící staré afghánské známky. později vyměnil modrého Mauricia za unikátní Boscawenské poštmistrovské známky na dopise. Roku 1894 získal další unikát - žlutý chybotisk švédské 3 skil z r. 1855 údajně za 4000 zlatých, sumu v té době úctyhodnou. Ferrari měl ve své sbírce i legendární celý arch „saské trojky", který získal od svého osobního přítele vídeňského obchodníka Sigmunda Friedla. Z tohoto stručného přehledu je zřejmé proč by bylo dnes asi sotva možné sestavit podobnou sbírku poštovních známek. Jeho sbírka - vlastně soubor sbírek - byla uložena v pařížském rodinném paláci v ulici de Varanne č. 57 kde ji vidělo jen několik málo filatelistických prominentů a osobních přátel (Palác byl postaven v r. 1721 maršálem z Montmorency, později obýván mimo jiných i ministrem Talleyrandem/). Jedině jeho anglický přítel Charles J. Philipps měl vždy přístup k jeho sbírkám a také vídeňský obchodník známkami a Ferrariho osobní přítel Friedl se těšil tomuto jedinečnému privilegiu studovat jeho sbírky. V jedné ze zpráv ve Friedlově časopise „DIE WELTPOST" líčí tento svou návštěvu u Ferrariho v r. 1887. Co zvlášt překvapí dnešní sběratele je, že hodnotí mezi jinými i staroněmecké celiny, vzácné mexické známky z r. 1860, chybotisky Konfederovaných Států a svěží celý přepážkový list novokaledonské známky č. 1. Friedl zaznamenává také havajské misionářské známky, jejichž originály se mohou chlubit jen ojedinělí sběratelé, dále pak pět kusů rumělkových Merkurů a samozřejmě viděl i nejvzácnější známku Ferrariho sbírky 1 centovou Britskou Guayanu. Jeho sběratelská posedlost přesahovala vskutku hranice normálnosti právě tak jako jeho bezpříkladná dobročinnost - všude rozdával kde viděl nebo jen tušil bídu a to činil namnoze jen anonymně a v tajnosti. Jeho domácí personál měl přísný příkaz neodmítnout žádného žebráka nebo prosebníka. Se svou matkou jezdíval často do Solné Komory kde si později koupil vilu v Unterachu na Atterském jezeře. Pokud neprodléval na cestách v honbě za známkovými poklady zdržoval se ve svém bytě v Paříži, kde byl považován za Francouze. Toto mínění však důrazně odmítal, jak o tom kdysi napsal jeho přítel Friedl v souvislosti s tvrzením, že pan Filip de la Renotiére von Ferrari je adoptivním synem udatného rakouského důstojníka, který statečně bojoval pod císařským praporem. Ferrari byl vlastně světoobčanem, mluvil plynně několika světovými jazyky a často se zdržoval ve velkých evropských městech. Neoženil se a také není o něm známo, že by se vůbec zajímal o ženy. Tato jeho vlastnost měla zřejmě původ v duševním otřesu z poznání tajemství jeho původu. Přes všechnu lásku ke své matce - považoval všechny ženy za tvory nevěrné a nestálé - a proto se jim všude vyhýbal, aby nepřišel do pokušení uvést některou do podobné trapné situace jak se to stalo jeho vlastní matce. Také jeho domácí personál byl výhradně mužský - ne snad z nějakých důvodů jiné sexuální orientace, ale jako důsledek jeho vyhraněně zásadové osobnosti. Ferrari byl i svým zjevem výstředním podivínem. Byl menší nenápadné postavy, chodil dosti nedbale oblečen a na hlavě nosil modrou námořnickou čepici se střapcem a třemi zlatými hvězdami. Kluci po něm pokřikovali, že "jde tříhvězdičkový Martel". O Ferrarim je známo, že již jako dospělý se zabýval úmyslem dáti se adoptovat svým skutečným otcem. Tento jeho celoživotní sen se uskutečnil až po smrti své matky, kdy se nechal adoptovat svým skutečným otcem, vysloužilým rakouským důstojníkem Emanuelem de la Renotiére von Kriegsfeld - což však jistě neobešlo bez problémů. První světová válka zastihla Ferrariho v Paříži. Jako rakouský občan se mohl ve svém pařížském bytě obávat nejvážnějších nesnází. Opouští proto kvapně Paříž, kde zanechává největší část svých sbírek a jen jejich nepatrnou část si vzal sebou. Zničen uchýlil se téměř sedmdesátiletý „král filatelistů" do neutrálního Švýcarska kde se ubytoval v Lausanne pod jménem Filip Arnold de la Renotiére z Vídně. Cestoval opět podle svého zvyku pokud mu to poměry dovolovaly. V Luganu byl znám jako „pán s baretem" nebo „Kapllimann". 20. května 1917 v Lausanne zemřel - údajně na selhání ledvin. Své známkové bohatství uložené ve svazcích alb odkázal Berlínskému Poštovnímu muzeu. Jeho odkaz však byl nebyl realizován. Ferrariho sbírka byla jako nepřátelský majetek zabavena a výnos z prodeje byl připsán na účet válečných reparací. Poslední přání Ferrariho býti pochován na břehu milovaného Atterského jezera bylo splněno až za půl roku, 5. prosince 1917, kdy byla kovová rakev s jeho tělesnými pozůstatky převezena k poslednímu odpočinku do oblíbeného Steinbachu. Jeho přítel - tamní farmář Pargfrieder - pak poznamenal do úmrtní knihy v dobré víře - nevědomky - „jediný syn vévody z Galliéry". Ferrariho nadání pro údržbu hrobu strávila později inflace současně s ročními 10.000 korun ve prospěch chudých a kostela ve Steinbachu. V roce 1955 kdy se již dávno o hrob nikdo nestaral, kdy zmizel i prostý železný kříž a nikdo se již na Ferrariho nepamatoval - bylo hrobové místo znovu obsazeno a kovová rakev prodána. Dnes v důsledku přečíslování hrobových míst již ani nelze původní místo zjistit. Zůstala jedině prostá mramorová tabulka s nápisem „zde odpočívá Philip Arnold zemřelý v květnu 1917 v Lausanne" - která pak byla zasazena na nenápadném místě do vnější kostelní zdi. Dnes již nikdo, ani v okolí Steinbachu nevzpomene kdo to byl Philip Arnold... Byl to král sběratelů poštovních známek - a ještě více - byl to z hloubi duše dobrý a vždy k pomoci ochotný člověk, kníže blíženecké lásky a humanity. Přítel lidí, který neměl domov a který přišel i o místo svého posledního odpočinku. Tento nešťastný milionář - plný rozporů, vlastenecký světoobčan, sobecký uchvatitel a velkorysý mecenáš, maloměšťácký šlechtic, neviditelný na útěku do anonymity - posedlý myšlenkou nakupovat po všech koutech světa nejvzácnější poštovní známky - nebyl žádným zářným vzorem, ale nešťastným člověkem, před nímž se ještě dnes skláníme v dojetí a který si jistě zasluhuje naši úctu. Dnešní držitelé světových známkových rarit z Ferrariho sbírky snad ani nic neví z této poslední kapitoly jeho smutného života - a dost možná, že je to ani nezajímá. Jenom jeho jméno ověnčené legendou zůstane trvale vepsané v historii filatelie jako památka na největšího sběratele poštovních známek na světě.
|
||||||
|
|
||||||
|
|
||||||
|
|
||||||
| E-MAIL: |
|
