![]()
|
HERR FISCHMEISTER, JSTE VOLNÝ!
|
Reklama:
|
|||||||
![]() Životní příběh doktora přírodních věd a
doktora medicíny Ladislava Fischmeistera, amerického psychiatra, původem
z Humpolce, by mohl být předlohou napínavého hollywoodského filmu. Čerstvý
pětasedmdesátník, který prožil půl století v exilu, filatelista od
dětství, jehož svérázně upravený exponát ČSR I získal na Mezinárodní
výstavě poštovních známek PRAGA 1998 zlatou medaili, osvětimský vězeň,
jehož život kvůli jediné poštovní známce visel na tenounkém vlásku,
vyloučený vysokoškolák, poslaný komunistickým režimem k převýchově
do Jáchymova, muž originálních názorů, prostě jedním slovem člověk
pozoruhodného osudu. Už jsme si řekli, že RNDr. et MUDr. Ladislav
Fischmeister je psychiatrem. A i kdyby jím nebyl, rozhodně by díky svému
zevnějšku mohl psychiatra hrát v americkém filmu. Štíhlý, obrýlený
muž s rozcuchanými šedými vlasy a bílou kozí bradkou je přímo jeho
prototypem. Pro nás je zajímavé, že je rovněž filatelistou, a to už
bezmála sedmdesát let. Ačkoliv dlouhou dobu patří mezi významné světové
sběratele československých poštovních známek, až do poloviny osmdesátých
let o něm naši filatelisté nevěděli prakticky nic. Poúnorový
emigrant nekompromisních názorů se domů nesměl vrátit celých čtyřicet
let. Až v období Gorbačovova tání mohl poprvé přijet na Světovou výstavu
poštovních známek PRAGA 1988. Po listopadu roku 1989 se pak jeho návštěvy
staré vlasti staly častějšími, a tak s ním měla příležitost se
setkat řada našich sběratelů. Známe jeho exponát, některým z nás
bývá i zdatným soupeřem na aukcích, kde jej neúnavně doplňuje o
další materiál, s jeho značkou se setkáváme na některých našich
vzácných známkách, jejichž pravost ověřil. Asi jen málokdo z nás
však ví, jak dramatické byly jeho osudy a jak hluboce do nich zasáhly
poštovní známky. On sám se tou historií nijak nechlubí, a tak jsem
se o ní dozvěděl vlastně náhodou. Známe se už nějakých deset let
a já mu letos na jaře věnoval knihu Pošta v ghettu Terezín. Když v ní
listoval, padl jeho zrak na vyobrazenou dopisnici z Osvětimi, pokýval
hlavou a povídá - "Jo, Osvětim, tam jsem taky byl...".
"Vy jste přežil vyhlazovací tábor v Osvětimi?", zeptal jsem
se nevěřícně. "Ale ne," pousmál se, "já tam nebyl
jako Žid, já jsem Čech a byl jsem tam jako politický vězeň. A
dokonce kvůli poštovní známce!" To už moje zvědavost neznala
mezí, a tak dlouho jsem naléhal, až mi pan doktor svůj příběh vyprávěl. "Narodil jsem se v Humpolci 12. března roku 1923. Naše
rodina tradičně patřila k váženým občanům, jeden můj dědeček
byl u nás okresním a městským zvěrolékařem, druhý dědeček byl
stavitelem v Rakovníku. Tatínek byl taky veterinář a navíc i vrchní
státní komisař a veterinární delegát naší republiky ve Varšavě;
k té měl vůbec blízko - vystudoval tu i veterinární fakultu. Tatínek
ale v mládí nešťastně onemocněl při epidemii španělské chřipky
a už se nikdy úplně zdravotně nevzpamatoval. Vyvinula se u něj srdeční
choroba, na kterou předčasně umřel, když mi byly dva roky. Sourozence jsem neměl, a tak jsme po tatínkově
smrti zůstali s maminkou sami. Už jako malé dítě jsem sbíral kde co
- brouky, motýly a od druhé třídy obecné školy i poštovní známky;
tahle vášeň mě provázela i gymnáziem v Německém Brodě. Možná to
bylo rodinným prostředím, možná měla trochu vlivu i filatelie se svými
cizokrajnými známkami, dneska už to vlastně přesně nevím, ale od
raného mládí jsem se učil jazyky. V osmnácti jsem už mluvil německy
a francouzsky, krátce potom jsem se naučil i polsky. Maturoval jsem v roce 1942, za protektorátu, vysoké
školy byly zavřené a náš ročník byl totálně nasazen.1/
Česky řečeno to znamenalo každodenní těžkou nucenou práci pro německou
říši. Byl jsem nasazený daleko od domova, v Myslovicích ve Slezsku.2/
Pracoval jsem tam jako pomocný dělník na stavbách, při výkopech, v
továrně na syntetický benzín, prostě, kde bylo potřeba. Spolu s námi
tu byli taky Francouzi, váleční zajatci, které krátce před tím Němci
propustili ze zajetí a hned je zavlekli do pracovních táborů. Když se
zjistilo, že se s nimi umím dorozumět, byl jsem vedle své práce pověřený
i funkcí jakéhosi tlumočníka. Zajatci si na mě zvykli, představoval
jsem pro ně vlastně jediné spojení s okolním světem. Filatelie mě ale neopustila ani v té hrozné době,
schovával jsem si aspoň známky z dopisů. Velitelem našeho pracovního
tábora byl polský Němec, který využíval svou neomezenou moc a okrádal
nás, jak mohl. Kradl ve velkém i v malém, jídlo, šaty, potravinové lístky,
nepohrdnul ničím. V té době, kdy všichni totálně nasazení padali
únavou z vyčerpávající fyzické práce a mizerné příděly jídla
stačily sotva na přežití, to bylo samozřejmě obzvlášť odporné.
Ale nakonec měl přece jen smůlu. Jednou mi přišel dopis z domova, od maminky, která
mi jako filatelistovi obálku hezky vyfrankovala tehdy nově vydanými
protektorátními známkami s postilionem na koni a v dopise mě na to ještě
zvlášť upozornila. Dopis došel, ale bez známek. Ty byly utržené i s
rohem obálky. Velitel tábora je prostě ukradl. I tahle nepatrná maličkost
mu stála za to... Já to sbíral, tak mě to naštvalo a šel jsem si
tomu dotyčnému stěžovat. Ten mě ale přezíravě odbyl, já se s ním
pohádal a on mě za tu drzost nakonec dal zavřít. Když se to dozvěděli
Francouzi, nenechali si potrestání svého tlumočníka líbit. Seběhli
se ke kanceláři, na protest odmítli nastoupit do práce a vyhlásili stávku.
Já jim marně vysvětloval - neblázněte, tady nejste ve Francii, oni vás
můžou snadno pobít! Bylo pozdě, události dostaly rychlý spád.
Velitel tábora zavolal gestapo, ohlásil vzpouru - stávku, kterou jsem
prý podněcoval, gestapo sebralo každého desátého Francouze, nikoho z
nich už pak prý nikdo nikdy neviděl, a zatklo i mě. Vyslechli mě,
dovedete si asi představit, jak takový výslech vypadal, a přestože
jsem jim do omrzení opakoval, že jsem žádnou stávku neorganizoval a
pouze se bránil, když mi lágrfýrer ukradl známky z dopisu od maminky,
do vyřešení věci mě zavřeli do koncentračního tábora v nedaleké
Osvětimi.3/ Málokdo už dneska ví, že Osvětim, to nebyl
jenom jeden obrovský koncentrační tábor, to byla celá soustava táborů.
Mě zavřeli do jednoho malého, 'útulného' koncentráčku, kde nás
bylo asi osm set vězňů v pruhovaných šatech. Pracovali jsme denně
dvanáct i šestnáct hodin na stavbě, tahali jsme padesátikilové i těžší
pytle po schodech nahoru na lešení, když někdo pod tou tíhou spadnul
a dost rychle nevstal, dozorci do něj chvíli kopali a pak vytáhli
pistoli a pif - bylo po něm. Jak říkám, malý, útulný koncentráček...4/ V jednom koutě bylo asi pět pěkných šibeniček
seřazených do půlkruhu a dvakrát týdně při ranním apelu vyvolali vždycky
pár jmen, tak čtyři nebo pět, přečetli jim rozsudek smrti a hned je
pověsili. Jednou, to jsem byl v táboře asi tři neděle, zavolali i mě
a já se už loučil se životem. Zavedli mě ale k soudnímu radovi dr.
Wolfgangu Müllerovi, to jméno nezapomenu do smrti. Bylo to velké zvíře
v uniformě SA a od fronty ho nejspíš uchránila jeho pochroumaná ruka.
Měl na starosti můj případ a povídá mi - 'Herr Fischmeister, jste
volný! Vyšetřili jsme, že jste měl pravdu, když jste tvrdil, že vám
nešlo o žádnou stávku, ale o ukradenou známku z dopisu. Při prohlídce
u velitele vašeho pracovního tábora jsme našli plnou vanu nakradených
a našmelených věcí a mezi nimi i vaše známky s utrženým rohem obálky,
který přesně souhlasí s obálkou vašeho dopisu.5/
Mimochodem, ten velitel byl odsouzen k smrti. Tak si jděte vyzvednout šaty,
snad najdou něco, co vám padne. Napíšu vám tři dny dovolenou, zajeďte
se podívat domů a potom nastoupíte znovu na své pracoviště.' A podal
mi tu známku i moji obálku. Sundal jsem své pruhované hadry, vyfasoval
nějaké šaty, doktoru Müllerovi, který byl o nějakých třicet let
starší než já, jsem se uctivě poklonil, vyšel jsem před barák, stály
tam stráže SS, dvacetiletí kluci jako já, nabídli mi cigarety a povídají,
pojďte se s námi podívat na popravu! Já, ochromený strachem, jsem s
nimi poslušně vykročil. Když jsme došli na popraviště, bylo to v nějaké
budově, vlekli tam zrovna toho mého lágrfýrera. To víte, nechtělo se
mu, jamroval, řval, kopal, mlátil sebou, ale vytáhli ho na lešení, už
tam stálo vedle sebe i několik dalších, svázali mu ruce, navlíkli
kolem krku oprátku, pak za nimi pomalu šel jeden a ten do každého toho
odsouzeného jenom strčil rukou, jako když si vybíráte šaty z věšáku
v čistírně, a oni padali jeden za druhým nějaké dva metry a pak lup,
oprátka jim zlomila vaz. Necítil jsem tehdy žádné zadostiučinění,
jenom jsem tam stál a koukal na konec toho, kdo mě před pár týdny sám
poslal na jistou smrt.6/ S papíry o dovolené jsem nasedl do vlaku, bylo to
zrovna v době, kdy Američani začínali bombardovat, a za dva dny jsem
se protloukl domů, do Humpolce. Došel jsem ke dveřím našeho bytu,
zazvonil, otevřít mi přišla maminka, já vešel dovnitř, upadl jsem a
omdlel. Probral jsem se až za několik dní v nemocnici, s těžkým zápalem
mozkových blan. Proležel jsem tam několik měsíců, byl jsem kost a kůže,
vozili mě na vozíku, nakonec mě komise uznala jako fyzické práce
neschopného. Po válce jsem se přihlásil na medicínu do Prahy.
Bydlel jsem tu na koleji krále Alexandra, které zrovna začali říkal
Titova kolej. Bydlela tu spousta Jugoslávců, které jsem dráždil tím,
že jsem zásadně používal původní název koleje, který jsem si
dokonce nechal vytisknout i na vizitky. Studia jsem měl rozvržena tak,
že jsem chtěl končit někdy v roce 1949. V podstatě jsem se do ničeho
moc nepletl, ale s komunisty jsem měl pořád nějaké rozbroje. A ono
tehdy stačilo málo, po únoru 1948 jsem byl mezi prvními vyloučenými
na naší fakultě. Dostal jsem umístěnku do dolu Hrabák v Mostě. To
bylo vysídlené německé město, mimo nás, kteří jsme tu byli za
trest, sem přicházeli hlavně Cikáni z východu - ti ale samozřejmě
nepracovali. Většinou se nastěhovali do prázdného domu, do prvního
nebo druhého patra, uprostřed místnosti si udělali ohniště a když
spálili, co se dalo, odstěhovali se vedle. V Mostě to bylo hrozné, ale dozvěděl jsem se, že
to nemá být moje konečná stanice. Jako nepolepšitelný jsem měl být
zavřen do pracovního tábora v Jáchymově, tam se ale dlouho nežilo.
Koncem roku 1948 jsem se tedy rozhodl utéct. Napřed jsem se schovával u
různých cizích lidí, postupně mě posílali dál a dál, pak jsem se
napojil na organizaci, která převáděla lidi přes hranice. Opatřili
mi falešné doklady, už si ani nepamatuju, na jaké jméno zněly, vím
jenom, že mi místo titulu MUC. - student medicíny - napsali MVC. -
student veterinárního lékařství. Ty doklady byly asi dobré, protože
nás po cestě k hranicím kontrolovala policie a nechali nás být. 26. ledna 1949, to datum nezapomenu, mě autem přivezli
k nějakému lesu a řekli - pět set metrů tímhle směrem je hranice.
Šel jsem lesem, až jsem uviděl hraniční kámen, z jedné strany byla
ČSR, z druhé Deutschland. Šel jsem dál, až jsem narazil na místní
policii, zavezli mě do uprchlického tábora, byl to bývalý koncentrák
Flossenburg, ve kterém teď byli ubytovaní uprchlíci, a po nějaké době
jsem dostal stipendium na medicínu do Ženevy. Vystudoval jsem ji, byly
to krásné roky, když si odmyslíte, že jste sám v cizině, bez přátel
a bez prostředků, bez jediné zprávy o vlastní rodině. Po škole jsem hledal místo, uměl jsem
francouzsky, a tak jsem se rozhodl pro kanadský Quebec. Pracoval jsem tam
v církevní nemocnici, když jsem nastoupil, ptali se mě na rodiče a
prarodiče, jestli byli katolíci. Řekl jsem, že samozřejmě, a byla to
pravda, vždyť jaké jiné náboženství by taky za Rakousko-Uherska
mohli vyznávat. Na moje přesvědčení se neptali, asi jim připadalo
samozřejmé, že jsem katolík, když k nim chci jít pracovat. Ale já
jsem byl vždycky ateista, a tak se mi pěkně zajídalo každé ráno
brzo vstávat na mši svatou a mít pořád kolena otlačená od modlení.
Vydržel jsem to šest let a byl bych tam i déle, ale jednou jsem se
neopatrně podřekl kolegovi, ten nelenil, hned to nahlásil a já jsem
dostal 24 hodin na to, abych se zabalil a vypadnul. Co jsem měl dělat. Byl jsem sice kanadský občan,
ale tak mě to otrávilo, že ačkoliv jsem neuměl anglicky, odjel jsem
do Washingtonu. Naučil jsem se jazyk, tři roky znovu studoval vysokou školu,
udělal si nový doktorát a nastoupil do státní nemocnice jako
psychiatr. Víte, v Americe je moc zcvoklých, a tak tam psychiatry potřebujou.
Mohl jsem si sice otevřít soukromou praxi a vydělávat pětkrát víc
peněz, ale mě bavilo pracovat v nemocnici, pro vládu - jak se tam říká.
Byl jsem i v nemocnici pro veterány, pak jsem se přestěhoval do
Georgie. Nakonec jsem udělal i kariéru, byl jsem primářem, ředitelem
kliniky, zdravotním radou, učil jsem i na univerzitě. Oženil jsem se s Češkou, krásným a vzdělaným
děvčetem, pracovala v knihovně Kongresu Spojených států, bohužel
onemocněla těžkou plicní chorobou, přestěhovali jsem se k kvůli
tomu na Floridu, tam je dobrý vzduch a slunce, dlouho tady byla odkázaná
na lůžko a dýchací přístroj, a nakonec mi umřela. Děti jsme neměli,
a tak jsem zůstal sám. V té době jsem na tom byl zdravotně taky už
dost špatně, vypovědělo mi srdce i cévy, přišel infarkt a mrtvice a
kolegové mi předpovídali to nejhorší. Ležel jsem v nemocnici, čekal
na těžkou operaci srdce a najednou se tam jako asistentka objevila moje
bývalá žačka, specializovaná na otevírání srdce. Strašně mi těch
několik měsíců rehabilitace pomáhala, najednou se mi zase chtělo
bojovat o život, a tak jsem se i díky ní z toho nakonec dostal, i když
následků ochrnutí jedné ruky a nohy se už asi nezbavím. I když je
Martha o třicet let mladší než já, spřátelili jsme se a nakonec se
i vzali. Svatbu jsme měli u mě doma, v Humpolci. Jako státní zaměstnanec jsem nikdy nebyl nějak
zvlášť bohatý, ale chudý jsem taky nebyl, a tak jsem si postupně začal
nakupovat známky. Začal jsem s tím už v Kanadě, kde mi v nemocnici
platili 25 dolarů měsíčně. To bylo strašně málo, přesto jsem se
rozhodnul, že si z toho budu pokaždé pár dolarů ukládat a na konci
roku si koupím nějakou pěknou známku. Tou první byl rakouský aršík
Wipa 1933, stál mě 20 dolarů, dneska je to nic, ale tehdy to pro mě
byly velké peníze. Za těch pomalu padesát let, co jsem v cizině, jsem
se setkal se strašnou spoustou lidí, filatelistů, a narazil na spoustu
zajímavých známek. Pěkné známky jsem koupil od obchodníka Stacha,
který měl před válkou krám v Praze. Postupně jsem sesbíral hezkou sbírku předválečného
Československa a klasického Rakouska. Za Československo jsem dostal několik
zlatých medailí, ale v posledních letech už ne, to se musím spokojit
s pozlacenými - prý nemám hezké popisky a úvodní list... Přitom mám
ve sbírce spoustu vzácných známek, včetně všech tří našich největších
rarit - chybotisk 50/50 doplatit a čtyřkorunu a desetikorunu s přetiskem
Pošta československá 1919 na žilkovaném papíře. Vystavuji i korunové
meziarší Nitra a další dobré věci, a přece mi to není nic platné.
Slyšel jsem názor, že to s tím úvodním listem a popiskami vymysleli
ti, kteří sami žádné kanóny nemají, a tak si chtějí nahonit body
alespoň vzorným popisem exponátu, aby si taky mohli nadělit nějaké
ty medaile. Možná na tom něco bude. Maminka mi umřela v roce 1962, já ji od roku 1948
neviděl a nemohl jsem jí ani přijet na pohřeb. Dokonce jsme si ani
nemohli moc psát, prostě tehdy byla taková doba. Domů jsem poprvé směl
přijet až přesně za čtyřicet let, v roce 1988, na světovou výstavu
PRAGA. Tehdy jsem poprvé dostal vízum. Už předtím jsem ale nakupoval
známky na aukcích POFIS, přes Artii jsem posílal písemné příkazy a
platil jim to v dolarech. Domů mě pustit nechtěli, ale moje peníze jim
byly dobré. Dneska už do Čech jezdím častěji, i několikrát
ročně. V Humpolci bydlím vždycky v hotelu Jermásek, vedle mého rodného
domu. Mám tady kamaráda z mládí, profesora Jiřího Rychetského, bývalého
ředitele školy, a ten, ačkoliv známky nesbírá, se mnou pak obětavě
objíždí filatelistické aukce, kde si chci ještě něco koupit pro svůj
exponát. Přihlásil jsem se totiž i na Pragu 1998 a jsem zvědav, jak
se bude jury líbit. Snad dají víc na známky než na popisky a titulní
list. To víte, mě už se klepou ruce, tak to tam mám nadepsané, jak umím.
Je mi pětasedmdesát a mám za sebou těžký infarkt a těžkou srdeční
operaci, v nohách nemám pomalu žádné žíly, všechny mi je přišili
na srdce místo arterií. Taky se mi už těžko chodí, sotva se šourám
o holi, ale na Pragu přijedu, jestli mi zdraví dovolí, určitě!"
Pan doktor Fischmeister na výstavu PRAGA '98
nakonec skutečně přijel, a to doslova - na invalidním vozíčku, a přes
rukou psané popisky za svůj exponát předválečného Československa
dostal zlatou medaili. Když jsem se s ním pak před jeho odletem do
Ameriky loučil, tenhle starý pán, který jen o vlásek unikl smrti v
nacistickém koncentračním táboře a kterému totéž chystali komunisté,
před nimiž nakonec musel utéct z vlasti, mi řekl s přesvědčením -
"Nacismus a komunismus je ta samá věc!" A já v tu chvíli cítil,
že ví, o čem mluví. 1/ Totální nasazení, Totaleinsatz - jedno z opatření
tzv. totální mobilizace, vyhlášené v nacistickém Německu po porážce
jeho armády u Stalingradu začátkem roku 1943. Spočívalo v masovém
nasazení pracovních sil (hlavně mládeže) z okupovaných zemí do
nacistického válečného průmyslu i polovojenských a technických služeb.
Jeho cílem bylo uvolnění německých pracovních sil pro hitlerovskou
armádu. V protektorátu Čechy a Morava začaly nucené odvody na práci
do Německa již v roce 1942; týkaly se mládeže narozené v letech 1918
- 23. K těmto ročníkům přibyl v roce 1943 ročník 1924. Celkový počet
takto nasazených osob se odhaduje na 600.000.
|
|||||||||
|
|||||||||
PROFILY: |
|
||||||||
|
|
||||||||
|