MAIN PAGE /
HLAVNÍ STRANA:
ON LINE MAGAZÍN O FILATELII A SBĚRATELSTVÍ ...
http://www.japhila.cz/
LADISLAV DVOŘÁČEK
Ladislav
Dvořáček oslavil uprostřed loňského roku v plném zdraví 80.
narozeniny. Dlouhá léta stál v čele Svazu československých
filatelistů a po několik období stál i v čele mezinárodní
filatelistické organizace (FIP). Pro československou (českou), ale i
pro světovou filatelii je jeho osobní přínos natolik významný, že
po dohodě s autorem podrobného životopisu - Ing. Františkem Benešem,
přinášíme k trvalému zpřístupnění na internetu - na Japhila e-zinu,
doslovný bibliografický materiál o Ing. Ladislavu Dvořáčkovi.
Vzhledem k tomu, že podrobný životopis vyšel na pokračování ve 3 dílech
v časopisu Filatelie 6-8/1998 (pod původním názvem "Ladislav Dvořáček
pětasedmdesátiletý"), přinášíme jej i my ve 3 částech (shodně
s časopiseckou formou) a reprodukujeme původní černobílé ilustrace, převzaté z časopisu Filatelie. Pro tuto autentičnost jsme
se rozhodli po dohodě s autorem, abychom se co nejvíce přiblížili původní
biografické podobě.
Břetislav Janík, Japhila e-zine, únor 2004
Svaz českých
filatelistů
Ladislav Dvořáček pětasedmdesátiletý
V sobotu 27. června 1998 oslaví významné životní jubileum - 75 let - ing. Ladislav Dvořáček, mezinárodní filatelistický juryman a znalec, v letech 1965 - 1989 předseda Svazu československých filatelistů, v letech 1980 - 1990 prezident Mezinárodní filatelistické federace a nyní její čestný člen. Jde o osobnost naší i zahraniční filatelistické veřejnosti bezpochyby dobře známou, která značnou část svého života spojila s naší i světovou organizovanou filatelií.
Klikněte na náhled
Při příležitosti letošního jubilea
Ladislava Dvořáčka jsme jako gratulaci časopisu Filatelie chtěli
otisknout zavzpomínání z pera některého z jeho vrstevníků a
filatelistických kolegů; dokonce jsme o tom jednali s Vítězslavem Houškou,
spisovatelem a bývalým dlouholetým šéfredaktorem našeho časopisu,
který s jubilantem léta spolupracoval a jistě ho dobře zná. Ten
navrhl toto téma spojit s aktuálním tématem dosavadních mezinárodních
a světových výstav poštovních známek PRAGA z let 1938 až 1988, na
jejichž organizaci se Ladislav Dvořáček různou měrou podílel, a v
cyklu článků odlehčenou formou zavzpomínat na léta společně prožitá
při jejich přípravě; dokonce vymyslel i název cyklu - PRAGA, PRAGA,
šestkrát PRAGA. Jistě by tak vzniklo několik hezkých článků, zasvěceně
referujících o zmíněných výstavách i o podílu Ladislava Dvořáčka
na jejich přípravě.
Nakonec jsme se však rozhodli jinak. Ve
třetím čísle letošní Filatelie jsme v článku Všecky krásy světa
napsali, že bychom rádi zahájili jakýsi volný cyklus vzpomínkově
laděných článků, v nichž by se nejrůznější autoři vraceli k
období uplynulých desetiletí. A tak se dnes nebudeme zabývat jenom léty,
která Ladislav Dvořáček strávil na očích naší i mezinárodní
filatelistické veřejnosti, ale jeho pozoruhodný životní příběh vám
přiblížíme celý. Možná se někdo při četbě následujících stránek
zeptá, proč se jím zabýváme tak dopodrobna a vracíme se přitom
leckdy až daleko do minulosti? Především chceme ukázat kontrast mezi
jeho mimořádně skromnými začátky a pozdější oslnivou mezinárodní
kariérou v oboru organizované filatelie; otázku, jaký podíl na ní měly
jeho schopnosti a osobní vlastnosti a jaký doba, v níž žil, si přitom
každý čtenář musí zodpovědět sám. Dalším důvodem je fakt, že
život Ladislava Dvořáčka se po desítky let úzce prolínal s naší i
světovou organizovanou filatelií; mluvíme-li tedy o něm, nutně musíme
mluvit i o ní. Z toho hlediska se pak vlastně jedná o jakousi kroniku
organizované filatelie jeho doby.
O napsání článku jsme požádali
filatelistického znalce, obchodníka a publicistu Františka Beneše
(43), který je o bezmála dvě generace mladší než jubilant a který
se tedy s Ladislavem Dvořáčkem jako s vrcholným filatelistickým
funkcionářem ani nikdy nesetkal. Takové rozhodnutí má jistě své zápory
i klady. Tím, že autor článku většinu doby, o které má psát, buď
neprožil, nebo byl ještě dítětem, mu samozřejmě neumožňuje opřít
se o osobní zkušenost, pocity a vzpomínky, a musí tedy pracovat pouze
s dobovými prameny a vzpomínkami současníků. Naproti tomu skutečnost,
že od doby jubilantova působení ve vrcholných funkcích má přirozený
odstup, je i určitou výhodou, protože jeho pohled tak není zatížen
osobním prožitkem.
František Beneš se rozhodl článek
rozdělit na tři části. První, kterou otiskujeme dnes, nás provází
jubilantovým dosavadním osobním a pracovním životem a představuje nám
jej v leckdy neobvyklých nebo veřejnosti doposud neznámých
souvislostech. Druhá část článku, kterou otiskneme v příštím čísle
Filatelie, nás seznámí s jeho působením ve filatelii a s historií výstav
PRAGA, jak se na nich různou měrou podílel. Poslední, třetí částí
článku, kterou otiskneme ve F8/98, je pak otevřený rozhovor, jak jej F.
Beneš zaznamenal během pěti schůzek s Ladislavem Dvořáčkem v průběhu
letošního jara.
Redakce
V životopisných článcích bývá - a jistě oprávněně - věnováno mnoho pozornosti významným událostem ze života příslušné osoby; o jejím původu, o rodině, o prostředí, z něhož pochází, v nich však často nevyčteme skoro nic. A přitom odborníci tvrdí, že právě rodina, předci, období nejútlejšího dětství, to všechno člověka determinuje a formuje mnohem víc, než bychom mnohdy vůbec mohli tušit. Mnohé postoje, názory a činy konkrétních osobností lépe pochopíme, pokud známe prostředí, z něhož vzešly, kořeny, z nichž vyrostly.
To přirozeně platí i pro Ladislava Dvořáčka. Jako osoba ve svém oboru všeobecně známá byl po desítky let na očích veřejnosti. Mohli jsme zblízka nebo zpovzdálí sledovat jeho vzestup od počátku šedesátých let až do konce let osmdesátých. Mnohé o něm víme, o lecčems však netušíme vůbec nic. Od roku 1962 jej známe jako funkcionáře, organizátora, jurymana a znalce. Jaký je ale člověk? Z jakého pochází prostředí? Čím byli jeho rodiče? Co formovalo jeho názory? Čím se zabýval první čtyři desítky let svého života, než se objevil na očích filatelistické veřejnosti? Jakou cestou prošel až k nejvyšší funkci v mezinárodní organizované filatelii? Odpovědi na tyhle otázky v oficiálních životopisech obvykle nenajdeme.
Ladislav Dvořáček. Nejúspěšnější filatelistický funkcionář v naší historii. Ekonom, diplomat a organizátor. Člověk hovořící dvanácti jazyky. Místopředseda a později předseda Mezinárodní filatelistické federace, který zavedl do té doby nevídaný systém zásad hodnocení výstavních exponátů. Předseda Svazu československých filatelistů, poplatný socialistickému systému, v němž jsme žili. Pro jedny guru světové organizované filatelie, pro druhé kontroverzní postava, která by měla být vyobcována ze Svazu filatelistů. Jaký tedy ve skutečnosti je?
Kořeny
Rodina Ladislava Dvořáčka z otcovy i
matčiny strany pochází ze severovýchodních Čech, z oblasti pomyslně
ohraničené městy Trutnov, Broumov, Náchod a Jaroměř. Kam až paměť
sahá, byli to všechno lidé práce; v matrikách čteme - dělník,
chalupník, bednář, horník, učitel. Mnozí pracovali na ratibořickém
panství, dědeček z otcovy strany zde byl hajným. Jmenoval se Josef Dvořáček, narodil se roku 1847 v Petrovicích
u Broumova a se svou o čtyři roky mladší ženou Marií, rozenou
Kinclovou, pocházející ze Šonova, s níž se oženil v roce 1874, měl
v letech 1875 až 1891 postupně pět dětí - tři syny a dvě dcery.
Rodina žila nejprve v Petrovicích, před rokem 1900 se přestěhovali do
osady Ostaš u Zliče, kde koupili chalupu. Odtud dědeček docházel do
Starkoče, kde až do své předčasné smrti sloužil jako hajný. Podle
rodinného podání někdy před rokem 1910 spadl při honu do studené
vody, dostal rychlé souchotiny, jak se v kraji říkalo, a zemřel.
Tatínek Ladislava Dvořáčka se
jmenoval Josef. Narodil se v roce 1889 jako čtvrté dítě, předchozí tři
sourozenci byli o více než deset let starší, dva roky po něm se
narodil ještě poslední syn. Dědeček v rodině vládl pevnou rukou. O
Josefovi rozhodl, že se bude učit krejčím, tomu to ale moc nevonělo,
a tak, když dědeček předčasně umřel, krejčoviny nechal a v ratibořickém
zámku se začal učit zahradníkem.
O rodině z matčiny strany toho tolik
nevíme. Dědeček, Josef Hašek, byl chalupníkem ve Vestci u České
Skalice. Se svou ženou Josefou, rozenou Joudalovou, pocházející ze
Slatiny, měl čtyři děti, syna a tři dcery. Maminka Ladislava Dvořáčka,
Růžena, se narodila roku 1893. Chalupnická rodina se zřejmě měla co
ohánět, Růžena chodila do školy jen do svých čtrnácti let, hned následující
den po ukončení školní docházky nastoupila jako dělnice - přadlena
v textilce firmy Bartoň v České Skalici.
Rodiče Ladislava Dvořáčka se znali už
před první světovou válkou, vzali se však až mnohem později. Válka
zamíchala i jejich osudy. Tatínek ji prožil jako voják v muničních
továrnách v Rakousku, maminka v té nejisté době se sňatkem nepospíchala,
jistě měla před očima mnoho příkladů válečných vdov či manželek
starajících se o muže - bezmocné válečné invalidy. Po návratu do
civilu pracoval tatínek jako dělník v panském pivovaře v České
Skalici. Za samozřejmé považoval pomáhat mladšímu bratru Robertovi,
benjamínkovi rodiny, který jako jediný ze sourozenců mohl studovat -
chodil na stavební školu.
Po svatbě v roce 1921 žili manželé v
Dvořáčkovic chalupě na Ostaši, spolu s tatínkovou matkou, babičkou
Marií. Tady prožili celý život, tady se jim narodily čtyři děti. Ještě
v roce 1921 to byl syn Josef, který však umřel jako miminko. O dva roky
později se narodil syn Ladislav, náš dnešní oslavenec, v roce 1925
pak další syn Josef; v roce 1927 se narodila dcera Růžena, která však
v témže roce zemřela.
Ostaš
Osada Ostaš leží asi 4 kilometry od České
Skalice, nedaleko Babiččina údolí. Jediná polní cesta vede k asi
dvacet minut chůze vzdálené obci Zlič, k níž Ostaš administrativně
spadá. Jinam se musí chodit pěšinami přes jehličnatý les zvaný
Kozlář, který Ostaš obklopuje. Ve dvacátých letech osadu tvořily tři
dřevěné vesnické chalupy, samozřejmě bez elektřiny a vodovodu,
obklopené úzkými proužky luk, kterými protékal potok Špinka.
Tady se ve čtvrtek 27. června 1923, na
Ladislava, narodil Ladislav Dvořáček. Jméno si přinesl na svět
sebou. Rodiče po úmrtí staršího bratra Josefa totiž chlapce dali pokřtít
podle jména, které v kalendáři připadlo na den jeho narození. Jak
bylo tehdy na vesnici zvykem, narodil se doma, takže o ostašské chalupě
může do slova a do písmene říkat, že je to jeho rodný dům.
Bylo to přízemní stavení se sedlovou
střechou, kde vedle obytné části - kuchyně, pokoje a komory, byla i část
hospodářská - chlév, sklípek, stodola a půda. K chalupě patřilo
malé pole a zahrada s ovocnými stromy. V chlévě byla zpravidla jedna
kráva, koza, někdy i prase, na dvoře slepice a hlídač - velký vlčák
Lesan.
Tatínek byl dělníkem v panském
pivovaru, kde vařili vyhlášené českoskalické pivo. Pivovar patřil
majiteli ratibořického panství princi Schamburg von Lippe, u kterého
byl Ladislavův dědeček hajným. Princ byl tehdy už starý pán, občas
bydlel v ratibořickém zámku, k lidem se choval vlídně, na rozdíl od
jiných majitelů nenechával hajné vyhánět báby z lesa, když sbíraly
klestí, houby a lesní plody, a tak byl mezi místními lidmi oblíbený.
Byl zaměstnavatelem mnoha lidí v okolí a jak bylo tehdy obvyklé, lidé
měli k práci i k panství, k lesům a k pivovaru bezmála rodinný
vztah.
Otec byl velmi pracovitý člověk, který
toho moc nenamluvil. Každý den vstával v půl páté, postaral se o
krmení dobytku a odešel pěšky do práce. Cesta do pivovaru v České
Skalici trvala asi hodinu, chodil ji tam i zpátky den co den, od pondělí
do soboty, bez dovolené, dvanáct měsíců v roce. V pivovaře pracoval
ve sklepě, kde byla stálá teplota nebo spíš zima 4 - 5 °C. Stáčelo
se tu pivo do sudů, ty se koulely ven a nakládaly na vozy. Tatínkova
hlavní práce však bylo vymývání kvasných sudů, k tomu byl vybírán
hlavně pro svoji menší a útlejší postavu. Vlezl si vždy do prázdného
sudu a sehnutý, s hadicí v ruce, jej vymýval. Někteří jeho kolegové
raději pořádně ztloustli (což v pivovaře asi nebyl velký problém),
aby se do sudů nevešli a tuhle nejhorší a nejméně placenou práci
nemuseli dělat. Otec byl v té zimě celý den mokrý, shrbený, a ve třicátých
letech vydělával nějakých 300 až 400 korun měsíčně. Pracovalo se
celý den, jen s polední přestávkou na oběd. Na ten si tatínek
obvykle sebou nosil kus chleba se sádlem, k tomu chlapi v pivovaře pili
z tupláků pivo, které pro ně tenkrát bylo hlavním zdrojem kalorií.
Tatínek vypil denně tak dva až tři litry ležáku, nikdy ho však
rodina neviděla opilého, byl to pro něj prostě chleba. Zaměstnanci
tehdy mohli v pivovaře vypít, co chtěli, a ještě si každý den mohli
načepovat a odnést domů šest litrů piva. Tatínek na ně měl čtyři
velké lahve, každou o obsahu 1,5 litru, s patentním uzávěrem. Ty
nosil v tlumoku na zádech a po cestě domů je prodával u známých sedláků.
Měl to tak s nimi domluvené a za každou tu plnou láhev dostával tehdy
1 korunu, prázdnou láhev mu potom vrátili. Nějaké pivo přinesl vždycky
i domů, a tak, když přišla návštěva, maminka ji tím pivem
pohostila. Pamětníci na to pivo dodnes vzpomínají, jak bylo husté a
silné, takové se prostě už dneska nevaří.
Rodiče před jednou z tatínkových
palem (asi rok 1955)
Když otec přišel k večeru z práce,
obhlédl zahrádku, z potoka nanosil vodu na zalévání a pak šel ke včelínu.
Zahrádka a včely, to byly jeho lásky. Kolem chalupy to bylo samý kvítek.
A nebyly to rostliny ledajaké, které tatínek pěstoval. Náhodnému návštěvníku,
pokud by tehdy zabloudil do Ostaše, se musel naskytnout opravdu nečekaný
pohled. Na dobové fotografii sedí tatínek s maminkou na lavičce před
chalupou, obklopeni vzrostlými bujnými palmami rostoucími přes léto
na zahrádce v obrovských bečkách. Takovou scenérii by člověk čekal
spíš někde v Egyptě nebo snad v botanické zahradě či v zámecké
oranžérii, ale na zahrádce prosté dřevěné chalupy pivovarského dělníka
a tkadleny z textilky působila skutečně překvapivě. Oba synové jenom
s obavami očekávali podzim, kdy se pod tatínkovým vedením palmy i s
obrovskými kořenáči musely položit na zem, pečlivě zabalit do
pytloviny a celá ta tíha se musela opatrně odnosit do sklepa, kde palmy
přečkaly zimu. Exotické rostliny byly pro tatínka nejspíš vzpomínkou
na šťastné období, kdy se učil zahradníkem v parku ratibořického zámku.
Jeho zaujetí pro zahradničení bylo přitom naprosto nezištné. V okolí
byl například znám tím, že každé nevěstě rád a zadarmo uvázal
krásnou svatební kytici ze své zahrádky.
Pole, kozy, drůbež, v některých dobách
i kráva a prase, ale i zahrádka a včely, to všechno nebyl jen koníček,
to byla především ekonomická nutnost, z toho rodina skutečně žila.
A jak už to bývá, když je něčeho moc, je toho příliš, a tak malý
Ladislav už od mládí nemohl mléko - hlavně kozí - a med ani cítit.
V okolí Ostaše byly malé louky, které
patřily sedlákům ze vsi. Chalupníci si od nich vždycky kupovali trávu
nastojato, každý rok tak jeden, dva díly, to bylo tak půl nebo tři čtvrtě
hektaru, které potom kosili a sušili. Láďa měl už ve dvanácti
letech svoji kosu a soutěžil s tatínkem, kdo pokosí svůj díl
rychleji. Tatínek měl širší záběr, ale Láďa zase postupoval
rychleji, takže jim to nakonec obvykle vyšlo nastejno. Později Láďa
dokonce v kosení vyhrál několik venkovských cen.
Rodina žila dost jednotvárně, jak to
tehdy bylo na vesnici zvykem. Rodiče vstávali v půl páté, ustrojili
se, pak vzbudili Ladislava, mladšího Josefa nechali ještě chvíli spát,
a pro všechny začala práce. Ta byla doma rozdělená, otec dělal těžší
práce, v chlévě vykydal, nakrmil krávu, obstaral s trakařem krmení.
Láďa mu už odmala pomáhal, když byl pak větší, postupně část
prací dělal místo něj. Také po návratu ze školy na něj čekala práce,
ať doma, na poli či na zahradě, nebo u sedláků, aby ti jim zase svými
potahy pomohli na poli nebo při svážení sena. Často si vzájemně
vypomáhali i se sousedy. Byl to těžký život, jehož každodenní součástí,
jak jsme si ukázali, byla pro Láďu chlapská fyzická práce. Když říkáme
chlapská, chceme tím zdůraznit, že nešlo o žádné protrhávání záhonků,
což byla zase práce ženská, a tu ho nikdy doma dělat nenutili. Tak se
naučil zemědělským pracím, ale i třeba zedničině, a vztah k manuální
práci mu zůstal dodnes.
Rodina netrpěla hladem a nouzí, ale všechno
se muselo odpracovat. K jídlu maminka vařila pořád dokola pět nebo šest
jednoduchých venkovských jídel, jejichž základem byly hlavně
brambory. To Ladislavovi zůstalo. Celý život měl rád prostá jídla,
hlavně z brambor, v žádných lahůdkách si neliboval, po tátovi měl
kachní žaludek, a tak bez protestů snědl, co mu kde dali.
Na rozdíl od svého mladšího bratra
Josefa Láďa nikdy vážněji nestonal. Snad k tomu přispěla dědičná
dispozice, snad jej otužil prostý tvrdý život. Josef byl slabší
konstituce, už odmala postonával, někdy to i trochu hrál, nechtělo se
mu třeba zrovna něco dělat, maminka mu proto trochu nadržovala, a tak
měl v práci nejrůznější úlevy. Když například měly být k obědu
brambory, poslala maminka Láďu, aby je nakopal, a Josefovi uložila
utrhnout na záhonku petržel.
Přes skutečně těžkou práci v pivovaře
i doma se tatínek dožil poměrně vysokého věku - 84 let - a nikdy
nebyl vážněji nemocný. Když ho vzal houser, lehl si klidně na
sluncem rozpálenou střechu kurníku a - jak sám říkával - spálil si
od ní hřbet, ale vykurýroval se. Nikdy s ničím nespěchal, a to po něm
Ladislav zdědil. Kolikrát už měli nasušené seno, blížila se bouřka,
bylo třeba všeho nechat a rychle ho sklidit, aby nezmoklo, ale tatínek
pravil rozvážně - však ono to zase uschne...
Maminka neměla tak zdravý kořínek
jako otec. I ona se sice dožila požehnaného věku 81 let, posledních
30 let ji ale už hodně zlobily nohy. Po narození dětí byla doma,
obstarávala domácnost a dokonce ji doslova řídila. Byla bystrá,
inteligentní, a celý život ji mrzelo, že nemá žádné vzdělání. O
to víc si přála, aby její děti studovat mohly. Podporovala je,
povzbuzovala a z každého jejich úspěchu se upřímně radovala.
Na rozdíl od tatínka, který byl spíš
prostý člověk a mimo svou zahrádku a včely se o nic dalšího nezajímal,
měla maminka vztah ke kultuře. Ráda četla a vyprávěla různé příběhy.
A bůhví, kde se naučila nazpaměť celé dlouhé Erbenovy balady, které
recitovala za podvečerů, kdy se v kuchyni dralo peří.
Když maminka v pozdějších letech začínala
mít potíže s nemocnýma nohama, přebíral část jejích povinností Láďa,
který se tak ve svých třinácti, čtrnácti letech stal přirozeným vůdcem
rodiny; to mu zůstalo dodnes. Navrhoval vždycky, co a jak rodina udělá
nebo rozhodne, a ostatní se jeho přirozené autoritě podřizovali.
Rodina sice byla formálně věřící a
maminka držela církevní svátky, kdy uvařila nějaké lepší jídlo a
ve svátečních šatech zašla do kostela, ale tatínek nemohl černoprdelníky
- jak říkával farářům - ani cítit. O náboženství ani o politice
se doma nijak zvlášť nemluvilo, o politiku se oba rodiče nezajímali a
ve volbách dávali svůj hlas vždy nějaké dělnické straně. Své
sociální postavení brali jako danou samozřejmost, o které nepřemýšleli
a se kterou byli smířeni.
V životě malého Ladislava a jeho
rodiny nebylo mnoho místa pro zábavu. Nebylo u nich zvykem, že by děti
jezdily na nějaké výlety nebo měly nějaká volna. Doma neměli žádné
rádio, vždyť neměli ani elektriku. Tatínek nechodil ani do hospody,
jenom jednou do roka s maminkou vyrazili na hasičský bál. Jednou ročně
přijelo vesnické divadlo, ve kterém Láďa hrál několik nepatrných
roliček. V okolí nebyl ani biograf, a když přijela pouť, musely si děti
na ni vydělat - vždyť nedostávaly žádné kapesné. Láďa obvykle
tlačil kolotoč, za každých deset tlačení se mohl jednou svézt.
Hlavní a vedle učení jazyků vlastně
jedinou Láďovou dětskou zálibou bylo sbírání poštovních známek.
Poprvé se s nimi setkal někdy v roce 1926 nebo 1927, když byl u nich na
návštěvě bratranec Karel. Byl o dvacet let starší než Láďa,
pracoval u dráhy a byl filatelista. Začal mluvit o známkách, ukazoval
rodičům obálku od dopisu, Láďa jako tříletý nebo čtyřletý kluk
na ní viděl červenou a zelenou známku a hned je chtěl. Bratranec mu
je dal, byly to tehdy naprosto běžné hodnoty 5 a 10 haléřů z emise
Hradčany 1918. Tatínek si kupoval včelařský kalendář a do něj si Láďa
známky zakládal. Zalíbily se mu natolik, že pořád doma, u bratrance,
u příbuzných i u sousedů loudil další a další. Nestál o sladkosti
a návštěva mu udělala největší radost, když mu přinesla alespoň
jednu známku. Velmi se zajímal, co na nich je, a už v předškolním věku
se na nich učil poznávat písmena a číslice. Maminka o něm později
říkávala - když Láďu přinesl čáp, měl v jedné ruce známky a v
druhé katalog.
Školy
Hlavním zdrojem známek pro Láďu v té
době byl bratranec Karel, ajznboňák, jak se tehdy říkalo, který už
byl pokročilý filatelista. Občas mu nosíval pár známek ze svých přebytků
a Láďa se s klukovskou zvídavostí zajímal, co na nich je, odkud pocházejí,
luštil jejich nápisy. Velkou událostí pro něj bylo, když k šestým
narozeninám dostal své první album, německý Schaubek. Bylo to vlastně
začátečnické album s předtištěnými políčky, řazené podle
jednotlivých známkových zemí. V záhlaví každého státu byl jeho název,
státní znak, rozloha, počet obyvatel, hlava státu, měna a také
mapka, kde se ten který stát nachází. Podle alba se mimoděk učil zeměpisu
a řadu map uměl brzy nakreslit i zpaměti. Kluci, ale i starší lidé
se jej chodívali ptát, kde ten či onen stát leží, a on jim to uměl
ukázat. Maminka proti jeho zálibě nenamítala nic, naopak, byla na ni
hrdá, ostatně sama Láďu ještě v předškolním věku podle známek učila
číst, psát tiskacími písmeny a počítat. S některými známkami však
i ona měla potíž, samozřejmě neznala řeckou abecedu a tak si třeba
Láďa nápis na řeckých známkách EPIROS překládal jako Hneipoz.
Po pěti letech obecné školy postoupil
Ladislav do měšťanky v České Skalici, kam chodil čtyři roky.
Opravdu chodil, stejně jako do obecné školy, pěšky polní cestou
dvacet minut do Zliče a pak po silnici další půlhodinu do Skalice. Krátce
po nástupu do školy dostal Láďa mocný přírůstek do své sbírky.
Jeho další bratranec, Josef Dvořáček, vyučený řezník, který jako
nezaměstnaný občas pomáhal s polními pracemi na Ostaši, mu věnoval
svou klukovskou sbírku známek. Byl jich plný starý sešit, ale k Láďově
velké lítosti nešly nijak odlepit. Byly totiž důkladně přilepeny
celou plochou, jak se tehdy říkalo - na placku. To se vzala mouka a rozmíchala
se s vlažnou vodou, vzniklo řídké těsto, trochu se ho prstem naneslo
na zadní stranu známky, rozetřelo a známka se přitiskla na papír. Po
uschnutí známka bezvadně držela, většinou však, bohužel, navždy.
Láďa už tehdy věděl, že existují filatelistické nálepky, ale
nemohl je získat. Ve Zliči ani ve Skalici je neprodávali, a i kdyby,
stejně by na ně neměl peníze. Proto se rozhodl udělat si takové nálepky
sám. Vyprosil si trochu klihu od souseda truhláře a štětkou jím natřel
listy starého popsaného papíru. Když to uschlo, vznikl zkroucený
tlustý papír, který se nedal ani ohnout. Proti lepení moukou to byla
snaha o pokrok, a tak svými neforemnými nálepkami Láďa hrdě připevňoval
nové přírůstky do své sbírky.
Na měšťance Láďa občas chodil pomáhat
do místního Muzea Boženy Němcové. Požádal jej o to maminčin bývalý
spolužák z obecné školy, nyní učitel, který tu byl kurátorem a
zpracovával autorčinu korespondenci. Láďa mu v ní pomáhal vyhledávat
údaje a s překvapením zjišťoval, že se spisovatelčin soukromý život
v dopisech jeví naprosto jinak, než jak byl tehdy prezentován ve
vlasteneckém tisku. Z dopisů se zdálo, že to musela být žena značně
lehkomyslná, která se na manžela a děti příliš neohlížela. Pro
mladého chlapce to byla zajímavá zkušenost vidět, jak se může skutečnost
lišit od všeobecně přijímaných legend.
I když byli Ladislavovi rodiče prostí
lidé, kterým se nedostalo vlastně žádného vzdělání, velmi si přáli,
aby jejich děti mohly studovat. Zejména maminka, která už od svých čtrnácti
let musela vydělávat, si tím snad i nahrazovala zklamání z toho, že
sama tuto možnost nikdy neměla, i když k tomu měla předpoklady. V
letech 1938 - 1942 studoval tedy Ladislav na obchodní akademii v Hradci
Králové. A opět stejná každodenní cesta pěšky přes Zlič do
Skalice a odtud hodinu vlakem do Hradce Králové, z nádraží pak zase pěšky
dvacet minut ke škole. Bylo to asi pěkných pár kilometrů, které tak
za roky své školní docházky Ladislav prochodil; však mu z té doby
dodnes zůstala záliba v každodenní chůzi.
Na akademii byli filatelisté mezi žáky
i mezi profesory. Studoval tu například Břetislav Paulíček, pozdější
filatelistický obchodník a spoluautor slavné knihy Padělky československých
poštovních známek /1/, který byl už tehdy sběratelem. Byl z Hradce,
a tehdy se kluci z města s kluky z vesnic zase tak moc nestýkali. Když
však někdy před Ladislavem vytáhl svůj zásobníček, byly v něm známky,
třeba z emise Pošta československá 1919, o jakých se mu tehdy mohlo
jenom zdát, navíc všechny v prvotřídní jakosti. Filatelistou byl i
profesor francouzštiny, který se studenty o známkách občas o přestávce
hovořil. Nabízel i výměnu, ale Ladislav tehdy neměl nic, co by tohoto
pokročilého sběratele mohlo zaujmout.
V Hradci bylo několik specializovaných
obchodů se známkami. Jeden Ladislav míjel při cestě z nádraží do
školy, a tak se každý den díval do výlohy, jestli tam nepřibylo něco
nového. Nabídka se moc neměnila, ale jednou tam přece měli něco, čemu
nakonec neodolal. Byla to zelená protektorátní známka 50 h Karlštejn
z roku 1939, s deskovým číslem 6A a úzkým dolním okrajem. Tuhle známku
neměli ani na poště, ani ji nebylo možno sehnat výměnou mezi spolužáky.
Po delším váhání ji tedy koupil, za tehdy pro něj nezanedbatelnou
sumu 10 korun. Byla to první známka v jeho životě, kterou si sám
koupil. Do té doby známky hlavně dostával od příbuzných a od lidí
ze svého okolí, byly to samozřejmě hlavně ty nejběžnější výplatní
známky z korespondence. Občas mu k svátku a současně k narozeninám
tatínek koupil za korunu obálku se sestavou běžných známek, které
jako přidružený sortiment prodávali v knihařství v České Skalici.
Tohle byl však první samostatný nákup, na který se samozřejmě
nezapomíná.
Válka
V roce 1938 pracoval tatínek několik měsíců
na stavbě pohraničních pevností a patnáctiletý Láďa tam s ním strávil
několik dnů. Neodháněli ho, každá ochotná ruka byla dobrá. Byl
šťastný, že může tamhle něco podržet a tady něco přinést a silně
spoluprožíval vzedmutý pocit národní sounáležitosti a hrdosti. Pozdější
pocit zklamání a beznaděje byl v Ladislavově rodném kraji obzvlášť
silný, vždyť nové pomnichovské hranice probíhaly skutečně
nedaleko.
Hned v prvním ročníku obchodní
akademie však neslavně skončila i okleštěná druhá republika a v březnu
roku 1939 vznikl protektorát. Ladislav a jeho spolužáci byli svědky
rostoucích projevů okupačního násilí. V posledním ročníku, při
heydrichiádě v roce 1942, v Hradci, cestou do školy, viděli, jak dva
kluci jejich věku, které znali podle vidění, významně šlápli na
noviny ležící na ulici. Byla na nich ovšem fotografie mrtvého
zastupujícího protektora. Stejně jako v Drdově Vyšším principu i
jejich jména druhý den hlásil rozhlas mezi zastřelenými. Takový
„hrdina" tehdy Ladislav nebyl, taková gesta vždycky považoval
za hloupost. Stejně jako řada jeho vrstevníků se rozhodně okupantům
nepodvoloval, ale ani neprotivil.
V roce 1942, hned po maturitě, obdržel
Ladislav obsílku na pracovní úřad. Dvakrát se nedostavil, ale potřetí
už raději šel. Dostal papír, že je nasazen na práci do Sudet, do
Trutnova, jako pomocný dělník v textilce. Byla to těžká fyzická práce,
ale pracovní doba byla normální, a i když s dalšími nasazenými dělníky
bydleli v bývalé konírně, jako kluk z vesnice to celkem snášel.
Postupně se však situace zhoršovala, z Trutnova byl na dlouhou dobu posílán
na práci na různá místa do Německa, do Berlína, Hamburku, Drážďan,
kde v pracovních táborech spolu s dalšími nasazenými odstraňovali
trosky po bombardování a taky vytahovali mrtvoly z krytů... Na to měli
zvláštní drát se smyčkou a s uchy, ten navlékli mrtvému kolem krku
a vytahovali jej z hloubky ven. Jistě to byla pro mladého člověka děsivá
zkušenost, zejména když ti mrtví byli nalezeni až po mnoha dnech nebo
dokonce celých týdnech či měsících. V dálce přitom mnohdy duněly
výbuchy bomb, později byla slyšet i střelba z děl. Za zády ozbrojená
stráž, která dohlížela na práci.
V Německu tehdy pracovalo mnoho dělníků
zavlečených sem z Východu i Západu. Byli tu Rusové, Ukrajinci,
Francouzi. Mnozí neuměli ani slovo německy, a tak jim Ladislav pomáhal
se dorozumět. Přitahovaly ho jazyky a do určité míry je už tehdy i
uměl. Německy a francouzsky se naučil sám už na měšťance, později
na obchodní akademii přidal angličtinu a ruštinu. Velký vliv na jeho
zájem o jazyky měly zahraniční filatelistické katalogy, kterým toužil
dobře porozumět.
K obyčejným Němcům necítil nenávist.
Život šel i tehdy prostě dál, žilo se ze dne na den a nepřemýšlelo
se, co bude zítra. Mnozí nasazení dělníci hledali útěchu a rozptýlení
v alkoholu, navštěvovali nevěstince (mimochodem příšerné), pouštěli
se do různých nebezpečných čachrů. Ladislav nepil ani nekouřil,
nesháněl ženské, a místo toho každou volnou chvilku studoval, hlavně
jazyky. Doslova se na ně upnul, pomáhaly mu překonat hrůzy kolem. Měl
s sebou pořád několik knih a k těm se uchyloval. Už tehdy se pevně
rozhodl, že po válce se přihlásí na vysokou školu.
Stýskalo se mu i po známkách, které
nechal doma, na Ostaši. Plánoval si, jak se k nim po válce vrátí, a s
mladistvou přímočarostí si představoval, jak je bude studovat a stane
se třeba i jejich znalcem.
V jeho samotářské neúčasti na tehdy
obvyklých zábavách nebyl žádný vzdor, jen instinktivní snaha vlastně
nezkušeného kluka z vesnice přežít, nezaplést se do ničeho,
neupozornit na sebe, nenechat se nahnat ještě na horší. Snažil se
postarat sám o sebe, ale ne na úkor druhých. Jen se obával, aby jej
nevybrali jako nějakého šéfa, třeba pro jeho jazykové schopnosti.
U Berlína byl jednou večer svědkem blízkého
bombardování, vyšel z ubikace, tlakový náraz jej odhodil zpátky,
levou rukou se chytil veřejí, dveře se přibouchly, přimáčkly mu dlaň
s klouby prstů a rozmáčkly mu ji. Na ošetřovně se jej ujal německý
doktor, starý dědek, který mu ruku spravil. I tak s ní však dlouho
nemohl hýbat a starou ránu na ní má dodnes znát.
Dostal se i do rukou gestapa. Při výslechu
mu svazkem klíčů v pěsti přerazili zuby. Tehdy zažil pocit bezmoci z
absolutní svévole a bezpráví. Právě v Německu, v době pracovního
nasazení, poznal jak lidskou zvrhlost, tak i zbídačenost některých
lidí. Předchozí život doma mu však i tady pomohl přijmout realitu a
nutnost, ale současně si zachovat důstojnost, odpovědnost za svá
rozhodnutí. Jak sám říkal, prostě si musel umět lehnout, jak mu bylo
ustláno.
I když jen pracovně nasazený, samozřejmě
vnímal tu vnucenou otročinu jako osobní nesvobodu, cítil se, jako by
byl zavřený. V březnu 1945 utekl, sám a bez dokladů. Tehdy to zase
nebylo nic tak výjimečného. Většinou však mladí lidé z pracovního
nasazení utíkali ve skupinkách nebo alespoň ve dvojicích, člověk se
přece jen necítil tak sám. I tehdy se však projevil Ladislavův zvyk
rozhodovat si o všem důležitém sám a nést za tato rozhodnutí sám i
odpovědnost. Domů šel pěšky přes rozbité a ještě bojující Německo,
směřoval do Trutnova, kde sídlila firma, u které byl nasazený. Po
cestě ho několikrát zastavili, na místě ho třeba zařadili do
pracovního oddílu a musel kopat zákopy, v lese narazil na oběšence,
ze všech stran byla neustále slyšet střelba. Domů došel přesně 5.
května.
Po válce
Svého zájmu o jazyky mohl Ladislav využít
hned v prvních dnech nově nabyté svobody. Přes Náchod procházely oddíly
sovětské armády, nadšeně vítané jako osvoboditelé, a v měšťanské
škole v České Skalici bylo zřízeno jejich velitelství a kuchyně. Někdo
Ladislava doporučil pro jeho znalost ruštiny, a tak tu několik týdnů
neformálně vypomáhal jako tlumočník. Tlumočil i italským dělníkům,
vracejícím se přes Skalici z Německa z pracovního nasazení, a těšilo
ho, že tak může být co nejvíc užitečný.
Brzy ale bylo třeba se rozhodnout, co
bude v životě dělat dál. Jak si to za války vysnil, podal Ladislav v
létě roku 1945 přihlášku na Vysokou školu obchodní v Praze (později
se jmenovala Vysoká škola věd hospodářských a ještě později Vysoká
škola ekonomická). Byl přijat a nastoupil do mimořádného prázdninového
semestru pro mladé lidi, kteří samozřejmě za války nemohli studovat.
V Praze bydlel u příbuzných v Plzeňské ulici na Smíchově. Ti ho
doporučili majitelce domu, vdově, aby doučoval jejího syna. S rodinou
svého žáka se sblížil, za čas ho brali jako svého, a když se příbuzní
z domu odstěhovali, přestěhoval se k domácím. Tady bydlel celou
vysokou školu a vlastně tu měl věci ještě když nastoupil na vojnu.
Přednášky ve škole ho bavily, a jak
byl zvyklý pořád něco užitečného dělat, přihlásil se ve volném
čase ještě k mimořádnému studiu na právnické fakultě Univerzity
Karlovy (ekonomické discipliny mezinárodního práva) a na filozofické
fakultě UK (základní filozofické a kulturní směry a srovnávací
jazykověda). Na univerzitě se zapsal i na Orientální ústav, kde čtyři
roky studoval čínštinu, japonštinu a korejštinu - na tuto oblast se
chtěl v budoucnu soustředit.
Při studiu plně vyžíval tehdy běžný
systém akademických svobod, kdy účast na přednáškách a cvičeních
na rozdíl od pozdějších let nebyla povinná. Do školy tedy chodil
hlavně skládat zkoušky a z přednášek si vybíral jen ty pro něj
mimořádně zajímavé. Díky intenzivnímu studiu byly jeho studijní výsledky
nadprůměrné. Nikdy nešel na zkoušku, aniž se alespoň vyznal v
problematice. Neúčastnil se žádných zábav a studentských kratochvílí,
jen občas chodil hrát volejbal, to byl jediný sport, kterému se věnoval
i v pozdějších letech, a jinak veškerý volný čas trávil studiem
odborné literatury. Na studium si vydělával doučováním mladších
studentů, týdně dával 10 až 20 hodin kondicí. Jeho touha po nezávislosti
ho vedla k tomu, že nikdy nepožádal o stipendium, i když podmínky k
jeho udělení splňoval. Vysokou školu dostudoval v roce 1949 a získal
titul inženýra ekonomie.
V době svých vysokoškolských studií
nebyl členem žádné politické strany, o politiku se dokonce ani příliš
nezajímal. Převzetí moci komunistickou stranou v únoru roku 1948, pod
hesly nastolení sociálně spravedlivější společnosti, však vnímal
jako přirozený vývoj tehdejší československé společnosti, z
hlediska chudých lidí to tehdy viděl jako východisko.
Filatelii se věnoval i jako vysokoškolák.
Už v roce 1945 vstoupil do klubu, kde tehdy působil známý filatelista
V. Nebeský. Často okukoval obchody v pražských pasážích, jako byl
Kaplánkův nebo Říhův, občas chodil na středeční burzy, jako divák
navštěvoval i aukce v hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí.
Tady si poprvé i něco vydražil - byl to výměnný sešitek plný běžných
klasických známek, za který tehdy zaplatil asi 120 korun. Ostatní zájemci
však nejspíš přehlédli, že obsahoval i jednu známku skutečně zajímavou
- černý jednokrejcarový lombardský novinový kolek z roku 1858. To
byla jeho první opravdu vzácná známka. Hlavně si však kupoval knihy
a katalogy a už tehdy si začal budovat filatelistickou knihovnu.
Po absolvování vysoké školy se
rozhodl k dalšímu studiu, chtěl si udělat doktorát. V roce 1949 však
byl povolán k výkonu základní vojenské služby, kterou nastoupil u 5.
pěšího pluku T.G. Masaryka na Kladně. Tady byl mezi vojáky známý tím,
že uměl ze všech nejrychleji škrabat brambory a vždycky tedy mohl z
kuchyně odejít dřív než ostatní. Nebylo divu, vždyť to dobře znal
z dětství a navíc si uměl vybrat ty, které půjdou oškrabat nejsnáze.
I na vojně měl sebou jazykové učebnice a knížky o známkách.
Nechodil ani do hospody, ani za děvčaty, vlastně jen pořád seděl v
kasárnách a studoval.
L. D. jako vysokoškolák (asi rok
1947) a jako důstojník (v 50. letech)
Po čase absolvoval poddůstojnickou školu,
pak byl převelen k průzkumnému praporu do Slaného, odkud přešel do
školy pro záložní důstojníky, kde získal hodnost podporučíka.
Vojenskou službu ukončil v roce 1951, z vojny však hned neodešel. V zápětí
byl totiž povolán do další vojenské služby, a tak v armádě zůstal
až do roku 1960 jako důstojník z povolání. Pracoval na ministerstvu národní
obrany a na generálním štábu v Praze - Dejvicích jako tlumočník a překladatel
(přesné místo jeho pracovního zařazení přirozeně neznáme, podle
neověřených informací však mohlo mít mnohé společné s vojenskou
zpravodajskou službou). V té době se při zaměstnání přihlásil ke
studiu na Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Praze, kde v roce 1956
složil státní závěrečné zkoušky a získal svůj druhý titul inženýra,
s kvalifikací vševojskového důstojníka pro funkce velitelské a štábní.
Absolventský diplom mu tehdy jako předseda státní zkušební komise
podepsal armádní generál Ludvík Svoboda.
V roce 1952, jako devětadvacetiletý,
vstoupil do KSČ a jejím členem je dodnes. Už v armádě byl záhy určen
ke styku se státním tajemstvím v plném rozsahu československé
zahraniční politiky. Zúčastňoval se mnoha jednání na ministerské,
celostátní a mezinárodní úrovni. V roce 1960, ve svých šestatřiceti
letech, z armády na vlastní žádost odešel v hodnosti podplukovníka
administrativní služby.
I v době svého působení v armádě se
věnoval filatelii, studoval literaturu pro svou zamýšlenou znaleckou a
jurymanskou činnost. Klubového filatelistického života se však příliš
neúčastnil, nanejvýš zašel na středeční burzu nebo občas na
filatelistickou výstavu. Vedení tehdejšího Ústředí čs. filatelistů
však například napomohl s přípravou výstavy Praga 1955, zejména v
oblasti mezinárodní. Tady se mu hodila jeho dávná účast na výstavě
Praga 1938, na které si jej někteří představitelé FIP povšimli a na
zapáleného, tehdy patnáctiletého pomocníka tlumočníka nezapomněli.
Jeho dalším působištěm byla Státní
plánovací komise, kde rovných deset let pracoval jako vedoucí odborný
referent - specialista v odboru mezinárodní hospodářské spolupráce
pro oblast ekonomické spolupráce s rozvojovými zeměmi. Odchod z armády
vlastně nebyl tak docela náhodný, při své práci na ministerstvu národní
obrany totiž přicházel do styku s pracovníky Státní plánovací
komise, ti jej tedy po odborné stránce znali a vlastně díky tomu mu místo
na SPK bylo nabídnuto.
Jako nový pracovník SPK byl vyslán na
služební cestu do Moskvy, vzápětí do Indie; to byly v novém zaměstnání
jeho první dvě služební cesty do zahraničí, po nichž následovaly
stovky dalších, prakticky po celém světě.
Zřejmě někdy v té době byl také příslušnými
politickými místy vybrán jako vhodná osoba pro budoucí vedoucí
funkce v organizované filatelii. Počátkem 60. let bylo totiž
rozhodnuto rozšířit tehdejší Národní frontu o další společenské
a zejména zájmové organizace. Po úspěchu Světové výstavy poštovních
známek Praga 1962, pořádané Ústřední správou spojů a Ústředím
čs. filatelistů, byla k tomuto rozšíření vybrána organizovaná
filatelie. Ta však byla tehdy organizačně zařazena do rámce odborového
hnutí, které samo bylo členem Národní fronty. Proto bylo třeba pro
filatelisty zřídit novou samostatnou zájmovou organizaci, která by do
Národní fronty mohla vstoupit. To by pro rozvoj filatelie jako oboru i
organizovaného hnutí mělo přirozeně značné pozitivní důsledky. V
roce 1963 byla tedy založena pracovní skupina pro přípravu ustavení
Svazu československých filatelistů, jejímž předsedou se stal
Ladislav Dvořáček. 30. května 1965 pak v Praze, ve Slovanském domě,
proběhla ustavující konference Svazu československých filatelistů,
na níž byl Ladislav Dvořáček zvolen jeho předsedou. Tím dnem se
Svaz stal členskou organizací Národní fronty ČSSR a jeho předseda členem
ÚV NF; obě tyto funkce pak zastával až do prosince 1989. V roce 1967
byl zvolen členem výkonného výboru Mezinárodní filatelistické
federace, v roce 1971 pak jejím místopředsedou.
V roce 1970 přešel z SPK na nově zřízené
federální ministerstvo spojů jako ředitel mezinárodního odboru. Tady
sehrál velkou roli jeho podíl na úspěchu Světové výstavy poštovních
známek PRAGA 1968. Ministerstvo tehdy potřebovalo odborníky, kteří
by zajišťovali vztahy například se Světovou poštovní unií a dalšími
mezinárodními organizacemi, a protože jeho vedoucí představitelé měli
s Ladislavem Dvořáčkem dobré zkušenosti z jeho působení ve Svazu československých
filatelistů i ve Státní plánovací komisi, prostě ho na spoje přetáhli.
Osobně to pro něj jistě byla lehká volba, z místa vedoucího odborného
referenta - specialisty se stal ředitelem odboru, navíc v resortu, který
nejúžeji souvisel s oborem jeho zájmu - filatelií.
O jeho politických postojích v roce
1968 a loajalitě k nastupujícímu normalizačnímu vedení vypovídá
skutečnost, že se krátce po nástupu do nového zaměstnání stal členem
prověrkové komise KSČ na federálním ministerstvu spojů, která
posuzovala činnost jednotlivých členů strany v letech 1968 - 1969. Za
svou činnost v této prověrkové komisi byl po listopadu 1989 tvrdě
kritizován některými bývalými zaměstnanci federálního ministerstva
spojů, kteří v otevřeném dopise Občanskému fóru a Svazu filatelistů
napsali doslova, že „patřil k nejaktivnějším a nejnebezpečnějším
normalizátorům ... svou nenávist k obrodnému procesu v roce 1968 a
jeho stoupencům v resortu spojů projevil zejména při tzv. prověrkách
... neostýchal se posuzovat a odsuzovat činnost resortu ... zejména
zajišťování televizního a rozhlasového vysílání v době srpnových
událostí ... svým fanatickým obviňováním se nejvíce zasloužil o
nucený odchod řady pracovníků ... to vedlo k jejich mnohaleté
diskriminaci včetně diskriminace jejich rodiny." /2/. Proti tomu se
však v červenci 1990 L. Dvořáček ohradil ve svém dopise adresovaném
předsednictvu ÚV SČSF /3/, ve kterém uvádí: „Byl jsem zcela
novým pracovníkem FMS, prakticky jsem tam téměř nikoho neznal, rovněž
tak jsem neznal jejich pracovní zařazení, názory a chování v letech
1968 - 69. Proto jsem nemohl a ani neměl právo posuzovat je, ani
`politicky likvidovat', ani `ovlivňovat osud i jejich rodinných příslušníků'
a také jsem to nedělal. Nevystavoval jsem žádné, tedy ani špatné
politické posudky. Závěry k jednotlivým prověřovaným členům
strany zpracovávala kolektivně celá prověřovací komise."
V průběhu šesti let jeho působení na
ministerstvu spojů s ním bylo uvažováno na i funkci ekonomického náměstka
ministra; to odmítl, chtěl zůstat u práce, které rozuměl a která
jej těšila.
Po šesti letech, v roce 1976, přešel
do svého posledního zaměstnání, na federální ministerstvo zahraničních
věcí. Tady pracoval jako rada první třídy a zabýval se zejména
vztahy s rozvojovými zeměmi. Připravoval se na funkci československého
diplomata v některé ze zemí třetího světa. Když byl v roce 1980
zvolen do čela Mezinárodní filatelistické federace (FIP), stal se
jediným československým předsedou světové organizace, kde neměly převahu
socialistické státy. To jistě mělo pro československou prezentaci v
zahraničí značný význam, a proto nakonec na žádnou diplomatickou
misi vyslán nebyl, ale byl uvolňován na všechna jednání FIP. 31.
prosince 1985 odešel do důchodu.
Jedni jeho bývalí spolupracovníci říkají,
že v práci byl mnohdy arogantní a nepřiměřeně tvrdý, druzí jej
zase hodnotí jako člověka svou prací naprosto pohlceného (dnes bychom
použili módní výraz workholik), známého mimořádně vysokou až
nekompromisní náročností na své spolupracovníky a podřízené, ale
především na sebe. V jeho životě vedle práce, jazyků a filatelie už
nezbývalo na nic dalšího místo. V zaměstnání, v organizované
filatelii i v osobním životě si rozhodně nepotrpěl na žádné
protekce. Lidé, kteří jej znali, o něm také leckdy říkají, že byl
konformní 1/, což dávají do souvislosti s jeho hladkým služebním
postupem v těch letech. Všichni se však shodují v tom, že mimo práci
měl pověst zábavného společníka, který umí pít - zejména vodku -
a hrát dobře mariáš.
---
1/ konformní = schopný se přizpůsobit
V roce 1969, za podíl na organizaci a řízení
Světové výstavy poštovních známek Praga 1968, mu bylo propůjčeno
státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, v roce 1979 pak za podíl
na organizaci a řízení Světové výstavy poštovních známek Praga
1978 mu byl propůjčen Řád práce. Vedle toho obdržel řadu dalších
vyznamenání a ocenění, a to jak za práci v zaměstnání, tak i na
poli organizované filatelie.
Za třicet pět let zaměstnání
nenashromáždil žádný velký majetek, ostatně ve státní správě
nebyly nijak mimořádně vysoké platy: v roce 1985, když odcházel do důchodu,
činil jeho plat rady první třídy na federálním ministerstvu zahraničních
věcí 4.360 Kčs plus 500 korun jazykového příplatku, 1.1. 1986 mu byl
vyměřen starobní důchod 2.685 Kčs, nyní jeho důchod činí 6.679
korun. Nemá a nikdy neměl ani auto, ani chatu, bydlí stále ve stejném
bytě, jehož zařízení si s manželkou koupili po svatbě na splátky.
Za největší majetek podle svých slov považuje své jazykové
znalosti, do nichž investoval mnoho času, úsilí i peněz, mezinárodní
hospodářské a filatelistické zkušenosti a snad také svou
filatelistickou knihovnu, obsahující téměř všechny hlavní světové
monografie o klasických známkách.
Jako řadový filatelista i později jako
vrcholný náš a mezinárodní filatelistický funkcionář, pokud byl v
Praze, pravidelně desítky let chodil a chodí na výměnné schůzky a
burzy, zejména ve středu do Kotvy, nyní do menzy VŠE, a v sobotu a v
neděli k Novákům, nyní do Domu barikádníků. Odtud jej znají i mnozí
naši sběratelé, tady se na něj obracejí s otázkami v oboru jeho
znaleckého zájmu.
Manžel a otec
Do lesů kolem Ostaše chodila koncem
dvacátých let občas na houby a na jahody rodina pana Komberce, hodináře
z České Skalice. Byli to tatínkovi známí, a tak se občas u Dvořáčků
zastavili. Měli dvě děti, dvojčata, kluka a holčičku, asi čtyřleté,
a ty si s o tři roky starším Láďou a jeho pětiletým bratrem Josefem
hrávaly. Holčička se jmenovala Jiřinka a nikdo tehdy jistě nečekal,
že se o dvacet let později stane Ladislavovou ženou.
Jiřina Kombercová se narodila 2.8. 1926
v Náchodě. Do obecné a měšťanské školy chodila v České Skalici v
letech 1932 - 1940. Další rok pak navštěvovala jednoroční hospodyňskou
školu a potom tři roky odbornou školu pro ženská povolání. Tady získala
výuční list jako dámská a dětská krejčová. Od roku 1944 byla
pracovně nasazena jako dělnice v opravně letadel v České Skalici. Po
osvobození pak pracovala jako úřednice v notářské kanceláři.
Budoucí manželka Jiřina v roce
1941, kdy se do sebe s L. D. zamilovali v tanečních
V roce 1941 chodila spolu s Ladislavem do
tanečních a tam se také do sebe zamilovali. Vzali se o deset let později,
v roce 1951, v České Skalici. Ladislavu Dvořáčkovi šel tehdy za svědka
jeho nastávající švagr Zdenko, jeho manželce pak její šéf, notář
Fabián Burýšek.
Po svatbě novomanželé bydleli v jedné
místnosti v bytě manželčiny babičky v České Skalici, poblíž Muzea
Boženy Němcové. Ladislav Dvořáček sem však spíš jenom dojížděl
z Prahy, kde tehdy bydlel v podnájmu u kolegy v Šáreckém údolí. Po
narození dcery se mladí manželé přestěhovali do Prahy, kde jim byl přidělen
vojenský byt 2 + 1 v Praze 6, v Zelené ulici, v takzvaném dvouletkovém
domě, ve kterém pak prožili celý život a Ladislav Dvořáček v něm
bydlí dodnes.
Paní Dvořáčková byla štíhlá
tmavovláska, veselá a rázná. Od narození dcery až do jejích šesti
let byla doma, pak zase nastoupila do zaměstnání. I když byla vyučená
krejčová, vlastně celý život pracovala jako úřednice - napřed v Úřadu
pro patenty a vynálezy, později v mezinárodním odboru ministerstva
kultury, potom v Univerzitní knihovně a nakonec v knižním
velkoobchodu.
Vždycky měla zájem o historii módy a
největší radost jí manžel udělal, když jí ze zahraničí přivezl
nějaký módní časopis - čím starší, tím lepší. Někdy je měl
dokonce nakoupené předem a pak jí je po jednom dával. Byla velmi šikovná,
sama si šila šaty, měla jich vždycky rozdělaných hned několik.
Bavilo ji i vaření, a i když jako zaměstnaná žena vařila jen v
sobotu a v neděli, ráda využívala nejrůznější koření, které jí
manžel vozil ze svých zahraničních cest.
Jejich manželství bylo klidné, oba se
vzájemně respektovali. Tíha domácnosti však samozřejmě ležela plně
na ní, nesla to však statečně a jenom občas si povzdechla, že je její
manžel vlastně pořád pryč.
Od druhé poloviny sedmdesátých let
byla nemocná, lékaři však dlouho nemohli přijít na příčinu. Její
zdravotní stav se pozvolna zhoršoval, postupně přišla o jedno oko a všechny
zuby, mnohokrát byla v nemocnici a až příliš pozdě se zjistilo, že
trpí rakovinou. V roce 1989 pak po dlouhém utrpení předčasně zemřela
ve věku nedožitých 63 let. Od té doby žije Ladislav Dvořáček sám.
I v důchodu sleduje naší i zahraniční
ekonomiku, zdokonaluje své jazykové znalosti a jako senior konzultant
Mezinárodní filatelistické federace se často zúčastňuje zahraničních
výstav jako člen jejich jury.
Jako celý svůj dospělý život chodí
spát po půlnoci a vstává v půl sedmé, týdně v Šáreckém údolí
nachodí několik desítek kilometrů, nekouří, jí všechno, ale vyhýbá
se sladkostem, sám si obstarává domácnost.
L. D. s rodinou na jedné ze vzácných
procházek ve Stromovce v roce 1954
Jediné dítě, dcera Monika, se narodila
v roce 1952. Po základní devítileté škole šla pracovat do výpočetní
stanice v pražském Motorletu, kde se později vyučila. V roce 1974 se
provdala, její manžel je metalurgem. Ona sama pracuje jako lamač -
grafik v typografickém a počítačovém studiu. Vnuk Martin, nyní
dvacetiletý, se vyučil strojním mechanikem, právě maturuje a po vojně
by se rád přihlásil na techniku. Žijí v Praze 4, na druhém konci města,
ale s Ladislavem Dvořáčkem se pravidelně každý týden navštěvují.
Mimořádné jazykové nadání Ladislava Dvořáčka však nezdědila ani
dcera, ani vnuk, ani se neprojevilo u nikoho z příbuzenstva.
Celá rodina však něco sbírá. Dcera
staré pohlednice Prahy, hlavně litografické, zeť papírová platidla z
našeho území a vnuk československé známky, z nichž se nejvíc věnuje
emisi Hradčany.
I když Ladislav Dvořáček vždycky
hovořil o svém manželství jako o šťastném, bezpochyby mnohdy řadil
svou práci před svou rodinu. Stačí si uvědomit, že za 37 let svého
manželství byl celkem na 259 služebních cestách, na kterých celkem
strávil 1.830 dní - a samozřejmě nocí, které nespal doma (to je
prakticky plných pět let); to se jistě na rodinném životě muselo nějak
odrazit. S rodinou nejezdil ani na dovolenou, i tu totiž většinou strávil
sám na zahraničních cestách jako filatelistický funkcionář. Cesty,
na které vzal manželku, by se za desítky let daly spočítat na prstech
jedné ruky, i když v letech 1976 - 1985 jako manželka diplomata měla
diplomatický pas.
I když s manželkou měli jistě
monogamní vztah a navíc si plně důvěřovali, je otázkou, zda jeho
naprostou a zcela samozřejmou odevzdaností práci ve skutečnosti skrytě
netrpěla. Zajímavé by přirozeně bylo také vědět, jak se v rodině,
kde otec byl buď vůbec pryč, nebo od rána do noci v zaměstnání či
na nejrůznějších schůzích, cítila jejich dcera Monika.
Ladislav Dvořáček byl - jak jsme si ukázali
- po celý svůj dospělý život osobností mimořádně úzce a z
hlediska rodiny vlastně až sobecky zaměřenou na svou práci, a v důsledku
toho samozřejmě i osobností citově poněkud plochou. Sám ostatně
nezastírá, že jej nijak zvlášť neoslovuje například umění, i když
jeho význam a úlohu nepodceňuje, a že se vlastně nedokáže pro nic
nadchnout - 'to slovo prostě neznám' - řekl mi doslova. Za svůj úspěch
zaplatil samozřejmě příslušnou cenu, a platil ji rád a nejspíš mu
to ani nepřišlo jako nějaké placení. Stejně samozřejmě ji však za
něho po léta musela platit i jeho rodina; je otázkou, zda si to vůbec
uvědomoval a zda to nebyla cena příliš vysoká.
Jazyky
Ladislava Dvořáčka celý život provázel
zájem o dva obory - filatelii a jazyky. První vyvolal zájem o druhý a
druhý pomohl vyniknout v prvním. Filatelii, která nás samozřejmě
obzvlášť zajímá, věnujeme druhou část našeho článku. Tu dnešní
tedy zakončeme jeho vztahem k jazykům.
Už od čtyřicátých let k nim přistupoval
jako k jazykovědě, s důrazem na srovnávací jazykozpyt. Důležité
pro něj samozřejmě bylo i praktické využití jazykových znalostí v
oblasti mezinárodní spolupráce. Při studiu jazyků byl vlastně
samouk, brzy zjistil, že řada jazyků vlastně vychází jeden ze druhého,
jak se postupně vyvíjely. Vždycky měl pocit, že práce s učitelem
jej spíše zdržuje, učil se raději sám z knih, četbou, psaním a
konverzací.
A kterými jazyky vlastně Ladislav Dvořáček
vládne? O tom mezi filatelisty kolují nejrůznější dohady. Skutečnost
je taková, že je jich třicet jedna, které umí různou měrou používat.
Aktivně může komunikovat dvanácti z nich - německy, anglicky,
francouzsky, španělsky, italsky, rusky, portugalsky, rumunsky,
ukrajinsky, srbochorvatsky, polsky a esperantem. Pasívně rozumí a čte
norsky, švédsky, dánsky a některými národními jazyky, například
provensálsky, katalánsky, sicilsky a sardinsky. Studoval i orientální
jazyky a jazyky pro nás značně exotické, ve kterých se systémově
vyzná - čínštinu, japonštinu, korejštinu, indonésštinu, hindštinu,
arabštinu, svahilštinu, maorštinu (jazyk původních obyvatel Nového Zélandu),
kečujštinu (hlavní indiánský jazyk v Peru), i jazyky historické jako
je sanskrt (prastarý indický jazyk, z něhož vycházejí další indické
a indoevropské jazyky), klasická čínština a samozřejmě latina.
Schopnost alespoň částečně
komunikovat v jazyce svých partnerů vždycky považoval za nesmírně důležitou
a přípravě na takovýto způsob jednání věnoval vždy mnoho času a
úsilí. Na bilaterálních a multilaterálních jednáních i v oficiálních
vystoupeních obvykle zařadil i několik vět v místním jazyce. Protože
si o těchto vystoupeních vedl podrobnou evidenci, víme, že doposud
takových jazyků, v nichž při oficiálních příležitostech na
veřejnosti promluvil, bylo neuvěřitelných padesát sedm.
A právě tato v mezinárodním měřítku
naprosto ojedinělá znalost jazyků mu dosáhnout cílů, o nichž se jiným
mohlo jenom zdát.
FRANTIŠEK BENEŠ
LITERATURA:
/1/ Padělky československých poštovních známek 1918-1939,
NADAS, Praha 1963
/2/ Zápis ze setkání členů i býv. členů Svazu čs.
filatelistů, kteří jako funkcionáři ÚV Svazu čs. filatelistů byli
v letech normalizace po Pražském jaru 1968 nebo i později pro své názory,
politické smýšlení tehdejším vedením SČSF pod různými záminkami
svých funkcí ve vyšších orgánech zbavováni anebo dokonce z SČSF
vyloučeni; ze dne 2. března 1990. Archiv SČF, str. 21.
/3/ Dopis Ladislava Dvořáčka předsednictvu Svazu československých
filatelistů, ze dne 30. 7. 1990. Archiv SČF, str. 18.
PROFILY:
NEDOCEŇOVANÉ ZNÁMKY ČESKOSLOVENSKA
- Jan Karásek
LADISLAV
FISCHMEISTER - František Beneš
ENRICO
STANKO VRÁZ & JOSEF KOŘENSKÝ, Břetislav Janík
FRANCOIS
FOURNIER - geniální padělatel ke škodě sběratelů, Břetislav Janík
ARŠÍK
"KDE DOMOV MůJ?", Peter Hoffmann, Švédsko
JOSEF
HERČÍK A 1. grafická společnost
ONDRÁČEK
Miloš, český grafik a rytec
MISTŘI
PERA: Pierre MAHÉ & Jean Baptista Phillip Constant MOENS
DÍLA
NĚMECKÝCH tvůrců na československých poštovních známkách
LEXIKON
českých a slovenských autorů a rytců poštovních známek
KDO
JE DĚVČÁTKO Z POŠTOVNÍ ZNÁMKY?, Karel
Černý
MISTR
JOSEF HERČÍK, IN MEMORIAM
DÍKY,
PANE MOENSI
BOHUMIL
HEINZ
FILIP
DE FERRARI - Pan Filatelista - Pan Ferrari
KONTAKT:
Inet since 17.05.1999
Last edit:
12.02.2004
ISSN 1211-8945
© 1999-2004 BRETISLAV JANIK
EDITOR & BOARD / VYDAVATEL
& REDAKČNÍ RADA