MAIN PAGE /
HLAVNÍ STRANA:
ON LINE MAGAZÍN O FILATELII A SBĚRATELSTVÍ ...
http://www.japhila.cz/
LADISLAV DVOŘÁČEK
Svaz českých
filatelistů
Ladislav Dvořáček pětasedmdesátiletý
V minulém čísle Filatelie jsme popřáli
významnému československému filatelistickému funkcionáři Ladislavu
Dvořáčkovi, bývalému dlouholetému předsedovi SČSF a bývalému
prezidentu FIP, k jeho pětasedmdesátinám. Při té příležitosti jsme
si přiblížili jeho dosavadní osobní, pracovní a rodinný život.
Dnes se zaměříme na jeho činnost v oboru, který nás zajímá nejvíc
- ve filatelii. A začneme, jak je ostatně naším zvykem, ze široka.
Trocha historie
Sbírání poštovních známek je činnost jen o málo mladší než známky samy 1/. První zpráva o sbírání známek je ovšem kuriózní. V roce 1842 se v anglickém humoristickém časopise Punch objevila satirická zmínka o tom, že jedna z anglických dam si dala do listu Times inzerát, že kupuje upotřebené poštovní známky na vytapetování budoáru /1/. V té době však už jistě existovali skuteční sběratelé, kteří se novým a v té době ještě bezejmenným oborem vážně zabývali. Současně s tímto zájmem se objevily i první filatelistické časopisy a obchodníci se známkami. V šedesátých letech minulého století pak vznikly první filatelistické kluby, byly uspořádány první výstavy a vyšly první katalogy známek.
---
Zájemci o historii české filatelie
mohou čerpat z řady pramenů. Například V. Nebeský o našich prvních
filatelistech napsal rozkošnou knížku /3/, v níž čtenáře lehkou a
čtivou formou provádí jejich osudy. Pokud někomu vyhovují spíš suchá
fakta, může sáhnout po útlém spisku 20 let Svazu československých
filatelistů (1965 - 1985) /4/, kde mimo tehdy obvyklé porce frází o
vedoucí úloze Komunistické strany Československa jsou obsažena i základní
data o vzniku a složitém vývoji naší organizované filatelie od jejího
vzniku až do poloviny osmdesátých let. Přehledně o tradici filatelie
v Československu pojednává i Svět filatelie od F. Švarce /1/. Mnoho užitečných
informací můžeme získat i z filatelistických časopisů, například
z naší Filatelie /5 a 6/. Samozřejmě ne všichni čtenáři mají
tolik zájmu, času a možností, aby uvedené prameny probádali.
Prolistujme proto nyní společně zmíněné publikace a uveďme z nich
alespoň nejstručnější data.
V dubnu roku 1887 byl v Praze založen Český
klub filatelistů, praotec všech našich filatelistických spolků,
dodnes se mající čile k světu pod názvem Klub českých filatelistů
(KČF), neboli KF 00-01. Před těmi více než 110 lety stálo u jeho
zrodu rovných jedenáct nadšenců z Čech, Moravy i Slovenska. Devět
let po svém založení, v roce 1896, začal klub vydávat první český
filatelistický časopis - Český filatelista (ke stému výročí založení
tohoto časopisu jsme přinesli obsáhlé články /5 a 6/) -, k němuž
se jako ke svému předchůdci hlásí i naše Filatelie. V roce 1914 uspořádal
klub v Praze první českou soutěžní filatelistickou výstavu; v té
době měl už zhruba 150 členů. Až do roku 1918 byl KČF jediným českým
filatelistickým spolkem v českých zemích. Na Slovensku vznikl první
filatelistický spolek pod názvem Album v roce 1895 v Kremnici.
Po vzniku samostatné Československé
republiky začaly postupně vznikat filatelistické spolky i v dalších městech.
V roce 1921 byla ustavena celostátní filatelistická organizace - Svaz
československých filatelistických spolků. V roce 1923 byla v Brně
uspořádána první mezinárodní výstava poštovních známek v ČSR. V
roce 1926 se Československo stalo spoluzakladatelem Mezinárodní
filatelistické federace (FIP); v té době byly jejímu budoucímu
prezidentu L. Dvořáčkovi tři roky. Koncem dvacátých let a v letech třicátých
se původní jednotná filatelistická organizace začala postupně
rozpadat, řada spolků zanikla, jiné ze svazu vystoupily a působily nezávisle
na něm, další do něj ani v minulosti vůbec nevstoupily. V té době
vycházela řada odborných filatelistických časopisů - vedle už zmíněného
Českého filatelisty to byly například Tribuna filatelistů či
Filatelistická revue, které vyjadřovaly zájmy jednotlivých, mnohdy
značně rozkmotřených skupin filatelistů. V roce 1935 vznikla další
organizace filatelistických spolků - Jednota československých
filatelistů. Zhruba rok existovaly svaz a jednota vedle sebe, o rok později
pak svaz ukončil svou činnost a v roce 1937 vzniklo ústředí čs.
filatelistických spolků, které jich sdružovalo přes čtyřicet, tedy
většinu z tehdy existujících. Koncem 30. let, v době velkých
filatelistických výstav u nás i v zahraničí, sdružovalo Ústředí
již 85 spolků a další 53 spolky pracovaly nezávisle. Filatelistické
spolky byly přitom zcela autonomními občanskými sdruženími, která
se za účelem společného postupu v řadě zájmových oblastí
(novinková služba, vydávání časopisů, výstavní a znalecká činnost,
styky se zahraničím atd.) sdružovala do více méně volných sdružení.
V roce 1937 byla uspořádána Celostátní výstava poštovních známek
Bratislava 1937 (podrobně jsme o ní referovali např. v /7 a 8/), v roce
1938 pak pod patronátem FIP Mezinárodní výstava poštovních známek
PRAGA 1938 (první výstava, které se tehdy patnáctiletý Ladislav Dvořáček
osobně zúčastnil, a to v roli pomocníka tlumočníka).
Následovaly roky okupace. Je zajímavé,
že filatelii jako oboru se velice dobře dařilo v obou obdobích
totality, která náš národ prožil v tomto století - nacistické v
letech 1939 - 1945 i komunistické v letech 1948 - 1989. Konkrétně za
protektorátu bylo uspořádáno více než 20 filatelistických výstav,
vyšla řada katalogů, nadále vycházely filatelistické časopisy, vzkvétal
klubový život, do ústředí vstoupily všechny české filatelistické
spolky. Ještě větší rozmach prodělala filatelie v období
socialistickém. Na druhé straně jak nacisté, tak i komunisté z veřejného
filatelistického života vyloučili řadu osobností.
Z dlouhé řady těch perzekvovaných za protektorátu uveďme například E. Hirsche, redaktora Tribuny filatelistů, K. Rixe, známého sběratele celin a publicistu, či V. Eksteina, obchodníka a vydavatele dodnes nepřekonaného specializovaného katalogu známek ČSR I (všichni tři uvedení byli židovského původu, pro který byli pronásledováni, vedle nich však nacisté věznili či dokonce zavraždili dlouhou řadu dalších českých židovských i nežidovských filatelistů). V obou uvedených obdobích přitom smutnou úlohu sehráli i někteří sběratelé, znalci, funkcionáři i filatelistické časopisy, kteří k těmto praktikám napomáhali. 2/
---
2/ Za protektorátu například z
pozic rasové nenávisti útočil časopis Český filatelista, řízený
znalcem R. Gilbertem, na židovské znalce a obchodníky: „Je všeobecně
známo, že filatelie mimo jejího sběratelského významu je dnes dobrým
obchodem a šíbrování se známkami je v plném rozkvětu. ... Že tyto
obchody jsou doménou pro židovská individua, nemusí býti zvlášť zdůrazňováno.
... Slovensko má taktéž svého (filatelistického) znalce; je jím židovský
obchodník se známkami Hugo Kaufmann. Podle rozhodnutí slovenské vlády
byli všichni židovští soudní znalci těchto titulů zbaveni a
udivuje, že Kaufmann ještě dnes může titul soudního znalce používat.
(Následuje vylíčení tehdejšího Kaufmannova sporu o pravost přetisků
emise Slovenský štát 1939, kde Kaufmann jako znalec tvrdil, že část
nákladu byla tištěna z původních desek, ale později a poněkud odlišnou
barvou, oproti tomu pošta tvrdila, že žádné novotisky zhotoveny
nebyly a známky s odlišným odstínem barvy přetisku jsou jednoznačně
padělky. Studii o této problematice nabídl Kaufmann k otištění
Tribuně filatelistů.) Vedení Tribuny jest blízké Židovi Hirschovi,
kterážto spojitost je veřejnosti známa. To bude senzace, až Tribuna
filatelistů, ochranitelka českých sběratelů, bude uveřejňovati židovský
článek Kaufmannův, ve kterém jméno slovenské pošty ve špíně bude
vláčeno. Komentář k tomu je ten, aby byl již v praxi židovský zákon,
který by v principu tyto praktiky znemožnil. Dokavaď jsou zde lidé,
kteří nechají Židy pro sebe pracovati, budou tu ovšem vždy opět
takováto překvapení. Tomu, že Židi někdy skutečně za jiné pracují,
může věřit jenom Goj! Židi smějí se přitom do hrsti a mají z toho
jen užitek!" /9/.
Za mnohem déle trvající éry socialistické pak zase někteří
proti svým protivníkům vystupovali z pozic nenávisti třídní; toto
období tuhého kádrování, kdy ideoví odpůrci byli pronásledováni až
do druhého kolena, máme jistě všichni ještě v živé paměti. Ve
filatelii byli lidé s jinými názory zpočátku mnohdy pasováni do role
spekulantů a příživníků a jako takoví byli vylučováni z účasti
na sběratelském dění. Například Filatelie v roce 1951 otiskla zásady
nové organizace československé filatelie /10/, ve kterých je zdůrazňována
nutnost zbavit filatelii „pokoutních příživníků" a rušení
občanských filatelistických spolků se zdůvodňuje tím, že
„dosavadní organizační forma poskytovala stále možnost
spekulantům bezpracně těžit z filatelistické záliby pracujících".
Ostatně s vylučováním svých odpůrců z jakýchkoliv, tedy i těch
sebemenších funkcí v organizované filatelii se komunisté nepárali,
prostě jediným administrativním opatřením násilně zrušili veškeré
filatelistické spolky a namísto nich ustavili filatelistické kroužky
ROH, do jejichž vedení se samozřejmě lidé s jiným než oficiálním
názorem nemohli dostat. V pozdějších letech byl pak každý odlišný
názor, pokud se ho vůbec někdo odvážil vyslovit, prohlášen za nepřátelský
socialismu a jeho hlasatel tvrdě potřen.
V krátkém, ani ne tříletém
demokratickém období v letech 1945 - 1948, a pak ještě dva roky v
období nastupující komunistické diktatury, stálo v čele
filatelistického života nadále Ústředí čs. filatelistických spolků.
Ve spolkovém občanském životě obecně však komunistická moc viděla
nebezpečí, které nemá a nemůže mít pod kontrolou. Proto, jak už
jsme si řekli, byly v roce 1950 občanské spolky administrativně rušeny
a těm filatelistickým bylo po dohodě mezi ministerstvem pošt, Ústřední
radou odborů a Ústředím čs. filatelistických spolků doporučeno,
aby se zapojily do závodních klubů ROH nebo do osvětových besed v
podobě filatelistických kroužků. Tímto násilným zásahem skončila
i činnost Ústředí čs. filatelistických spolků. A protože v každé
totalitní společnosti je všechno do posledního detailu dokonale
proorganizováno, bylo pro ideové a odborné řízení práce
filatelistických kroužků zřízeno pětičlenné Ústředí čs.
filatelistů (ÚČSF). To bylo orgánem a doslova převodovou pákou
ministerstva pošt, jmenovaným ministrem pošt po dohodě s ROH.
Dřívější, prvorepublikové pojetí
filatelie bylo podrobeno kritice a charakterizováno jako úzce zájmové,
ryze odborné, ve značné míře komerční, a vůbec odtržené od společenského
dění a dokonce i nad něj povznesené, nenacházející pro svou finanční
náročnost širší základnu mezi pracujícími, zejména mezi dělníky.
Nové pojetí filatelie bylo naopak prezentováno jako finančně nenáročné
kulturní vyžití, oddech a rekreace, filatelistické kroužky ROH pak
jako místo rozvoje kulturní, společensky angažované zájmové činnosti
pracujících, poštovní známky jako propagátor převratných společenských
změn u nás i v zahraničí. Tento přístup skutečně slavil úspěchy
a například už v roce 1952 bylo registrováno na 600 filatelistických
kroužků s celkem 30 tisíci členy. Jak SČSF později hrdě
konstatoval: „Vyrostlo mnoho nových obětavých propagátorů,
politicky i odborně vyspělých funkcionářů a schopných organizátorů
socialisticky chápané filatelie, podporující svými specifickými
prostředky politiku Komunistické strany Československa a v únoru 1948
obrozené Národní fronty Čechů a Slováků." /2/ Jedním z těchto
nových organizátorů byl i Ladislav Dvořáček.
Kde se vzal, tu se vzal
V minulém čísle Filatelie jsme L. Dvořáčka
v padesátých letech zastihli jako důstojníka čs. armády, mladého,
novému lidově demokratickému zřízení oddaného soudruha, s tím
nejsprávnějším - dělnickým - třídním původem. Jistě mezi dalšími
mladými soudruhy, s podobně prvotřídním kádrovým profilem, musel vyčnívat,
už jenom pro své jazykové znalosti, ale i pro své vzdělání a z našeho
hlediska samozřejmě i pro své zaujetí pro filatelii. Jaký div, že si
jej povšimli i tehdejší vedoucí představitelé naší filatelie, někteří
si jej dokonce pamatovali ještě z předválečné Pragy 1938. Celostátní
výstavu Praha 1950
absolvoval L. Dvořáček ještě jako řadový návštěvník, voják základní
služby. Někdy v roce 1953 však s ním na pražských výměnných schůzkách
několikrát prohodil pár slov tehdejší předseda ústředí F. Smolík
a o několik týdnů později mu zatelefonoval domů generální tajemník
ústředí B. Matějka, že s předsedou uvažují o možnosti zapojit jej
do přípravy mezinárodní výstavy PRAGA 1955, chystané k 10. výročí
osvobození. Matějka věděl, že se L. Dvořáček z Pragy 1938 tak
trochu zná s předsedou svazu francouzských filatelistů a současně předsedou
FIP L. Berthelotem a navíc umí francouzsky, takže by jim mohl pomoci s
přípravou výstavy v mezinárodní oblasti. To se také skutečně
stalo. Když pak Berthelot, mimochodem (podle pamětníků) roztomilý a
veselý obtloustlý pán, na Pragu 1955 přijel, ukázalo se, že si Dvořáčka
pamatuje, a protože hovořil pouze francouzsky, stal se mu Dvořáček
nepostradatelným průvodcem a tlumočníkem.
Výstava měla úspěch. Byla pořádána
doslova na Vltavě - na Žofíně a v Mánesu - a z hlediska čs.
filatelie tu byl představen například mimořádně zajímavý exponát
J. Mrňáka, osvětlující typologii přetisku Pošta československá
1919. Předseda FIP Berthelot, který měl rád společnost a legraci, se
do Prahy přímo zamiloval. Když se po úspěšné výstavě loučil s našimi
filatelistickými představiteli, nanesl otázku, co bude dál, na jakou
další mezinárodní výstavu se může do Prahy těšit? Přítomní
filatelističtí a spojoví funkcionáři v čele s tehdejším náměstkem
resortu pošt J. Maňákem kývali, že takovou mezinárodní výstavu
samozřejmě zase brzy uspořádají. Tady je třeba podotknout, že
tehdejší řády FIP znaly pouze výraz mezinárodní výstava a nikoliv
výraz výstava světová, což ovšem bylo pro Francouze Berthelota
vlastně synonymum - oba výrazy se vyjadřovaly slovem internationale. Přítomného
tlumočníka L. Dvořáčka však iniciativně napadlo, že by pro název
výstavy mohl být použit výraz nový - mondiale -, povyšující ji nad
výstavy dosavadní a umožňující dokonce požádat o záštitu nad ní
hlavu našeho státu. Žoviální Berthelot tehdy souhlasně mávl rukou a
nikdo z přítomných nejspíš netušil, že to byl právě ten okamžik,
kdy se zrodil nápad pořádat filatelistické výstavy ve zcela nových
dimenzích.
V roce 1959 je L. Dvořáček už
spolupracovníkem Ústředí čs. filatelistů a kandidátem Sboru znalců.
Sem se přihlásil sám, nakonec o tom přece snil už za svého pracovního
nasazení v Německu, a jako už mnohokrát v životě i tehdy mu pomohla
náhoda. Předseda Sboru znalců F. Novák, noblesní znalec starého
Rumunska, si povšiml jeho zájmu o studium klasických emisí a vybídl
jej, aby se vyjádřil k tehdy právě probíhajícímu sporu mezi dvěma
znalci - F. Ketzkem a B. Riegrem. Jednalo se o pravost a jakost třinácti
klasických známek Francie, Sicílie a Toskánska, jejichž dnešní
katalogová cena by jistě činila více než čtvrt milionu Michel marek.
Oba znalci neústupně trvali na svém, až hrozil dokonce soudní spor. Předseda
ústředí Smolík tedy Dvořáčkovi jako kandidátu Sboru znalců v
oboru klasických známek uložil vypracovat posudek, který by se spolu s
posudky obou znesvářených znalců a s předmětnými známkami poslal
prostřednictvím FIP do Francie tehdejšímu nejvyhlášenějšímu
znalci klasických emisí L. Dubusovi. Dvořáček se této příležitosti
chopil, na posudku si dal velmi záležet, a když přišlo Dubusovo vyjádření,
ukázalo se, že se s Dvořáčkovým posudkem shoduje. Tento posudek na tři
neapolské známky se pak stal jádrem jeho znalecké práce pro Sbor
znalců, kterou v roce 1961 úspěšně obhájil /11/.
Mluvíme-li o Ústředí čs. filatelistů,
tak rychle dodejme, jak to ústředí vlastně fungovalo, aby si snad někdo
pod dojmem honosného názvu nemyslel, že šlo o nějakou budovu na nábřeží,
zvíci Ústředního výboru KSČ, vybavenou početným štábem úředníků.
Ústředí filatelistické sídlilo v Praze 1, v Jindřišské ulici č.
18, kde v přízemí obývalo jednu místnost s výlohou do ulice - pro
snazší představu, po jeho odstěhování tu začalo fungovat řeznictví
a uzenářství. Tato poměrně velká místnost byla přepažena pultem,
za nímž seděly dvě pracovnice - jedna z nich se jmenovala paní Uhrová
a byla ženou známého sběratele a znalce Eduarda Uhra -; ty se staraly
o styk s filatelistickými kluby. Vzadu pak byla knihovna, malá zasedací
místnost a kancelář tajemníka. V tomto ústředí dostal v roce 1960
L. Dvořáček svou první pořádnou filatelistickou funkci - byl jmenován
tajemníkem (samozřejmě neplaceným) a na starosti měl mezinárodní záležitosti.
První světová výstava
poštovních známek na světě a co z toho vzešlo
V roce 1955 neformálně dojednaná světová
výstava PRAGA se nakonec uskutečnila až v roce 1962. Byla to první světová
výstava v historii filatelie. A světová nebyla jen záměnou slova ve
svém názvu, byla to skutečně výstava v nových, doposud nevídaných
dimenzích. Konala se na přelomu srpna a září v Průmyslovém paláci
Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze - Holešovicích, byla uspořádána
„kójovým" způsobem společného umístění bezmála tisícovky
exponátů všech výstavních tříd. Vedle toho, že byla do té doby
nejrozsáhlejší výstavou, vykázala i největší návštěvnost - přes
milion návštěvníků! (To už dneska zní jako z vyprávění barona Prášila,
ale přesto to byla pravda, miliontý návštěvník byl dokonce zvlášť
vybrán a odměněn.) Obrovský kus práce při přípravě, průběhu a
likvidaci výstavy, stejně jako na všech dalších výstavách PRAGA,
odvedli vesměs dobrovolní pracovníci - členové Svazu filatelistů,
bez jejichž přispění by světové výstavy PRAGA nemohly být asi vůbec
takto velkoryse pořádány. Předsedou jury byl už nám dobře známý předseda
FIP L. Berthelot, L. Dvořáček v jury působil jako tajemník. Záštitu
nad výstavou převzal prezident republiky A. Novotný.
Nebývalý, doslova světový úspěch
socialistického pojetí filatelie, který se na výstavě projevil, se
zalíbil vedoucím politickým činitelům, a když bylo rozhodnuto rozšířit
tehdy jakoby vládnoucí Národní frontu o další společenské a zejména
zájmové organizace, byla k tomuto rozšíření vybrána právě
organizovaná filatelie. V roce 1963 byla založena pracovní skupina pro
ustavení Svazu československých filatelistů, do jejíhož čela byl
postaven L. Dvořáček. O dva roky později, přesně 30. května 1965,
byl v Praze ustaven SČSF a on byl zvolen jeho předsedou. Z této funkce
pro něj vyplývalo i členství v ústředním výboru Národní fronty,
který sídlil ve Valdštejnském paláci na Malé Straně; předsedové
krajských výborů SČSF pak byli samozřejmě členy KV NF. Skutečnost,
že SČSF byl jako jediná zájmová organizace v ČSSR členem Národní
fronty, svazu dávalo jisté privilegované postavení. Rozhodně se mu
snadněji jednalo s vydavatelem poštovních známek - resortem spojů,
rozhodně měl snadnější přístup k finančním zdrojům, rozhodně mu
víc vycházely vstříc tehdejší dislokační komise (získání nového
sídla svazu v Celetné ulici je toho malým příkladem). Na druhé straně
- za všechno se musí nějak platit. A svaz platil tím, že se více než
jiné zájmové organizace zapletl s tehdejší mocí, vlastně se na ní
jakoby i podílel, v jeho činnosti se objevovalo více politiky a tím i
více nespravedlností a třenic, než tomu bylo jinde. To všechno
nakonec vedlo k vlně osočování a nenávisti, která se plně projevila
po pádu komunistického režimu, a některé rány se možná nezhojily
dodnes.
Čtvrtstoletí v čele
První starostí předsedy nově ustaveného
SČSF bylo, kde na jeho provoz vzít peníze. Spoje, jako dosavadní zřizovatel
ÚČSF, dnem ustavení SČSF samozřejmě přestaly vyplácet mzdy zaměstnancům
sekretariátu, Národní fronta ještě peníze neměla naplánovány, takže
první výplatu musel ženským v Jindřišské ulici L. Dvořáček
zaplatit z vlastní kapsy. Tajemníkem svazu (zpočátku na půl úvazku,
později na plný) byl však Slavomír Kaiser, dobrý organizátor a ještě
lepší byrokrat, který se spolu s předsedou a dalšími dobrovolnými
spolupracovníky s elánem pustil do budování nové organizační
struktury. Denně si přál mít na stole přesný aktuální stav členské
základny (v té době nedokonalé spojové techniky v podstatě naprosto
nereálný požadavek), neúnavně organizoval krajské výbory,
podporoval vznik nových klubů, napomáhal vzniku nových odborných
komisí. Kaiser svou funkcí doslova žil. Navrhoval různé kolosální
filatelistické projekty - například chtěl vydat monografii známek celého
světa. Mezi pamětníky koluje i jeho okřídlený výrok, který ve svatém
vytržení pronesl při noční cestě po smíchovském nábřeží k L.
Dvořáčkovi; podíval se tehdy do nebe a pateticky prohlásil: „Uvědom
si, že my dva jsme teď bohové československé filatelie!"
Slavnostní zahájení Světové
výstavy poštovních známek PRAGA 1968, v popředí zprava prezident
republiky L. Svoboda, předseda prezídia výstavy L. D. a předseda FIP L.
Berthelot; v pozadí stojí J. Zavřel, generální komisař výstavy a
současně tehdejší šéf naší známkové tvorby
Za tři roky po vzniku svazu byla uspořádána
další ze světových výstav PRAGA, tentokrát 1968. L. Dvořáček byl
předsedou jejího prezidia i jury. Nově nadechnutá svoboda však rozbouřila
i jinak v té době stojaté vody ve vedení čerstvého Svazu filatelistů.
Na zasedání ústředního výboru SČSF, prakticky v předvečer výstavy
PRAGA 1968, vystoupil totiž tajemník SČSF S. Kaiser s nečekanou
kritikou předsedy L. Dvořáčka, kterého (podobně jako o dvacet let
později další filatelisté, ale k tomu se ještě dostaneme) označil
za zdroj všeho špatného v naší filatelii, a vyzval, aby byl Dvořáček
na místě odvolán z funkce s tím, že někomu takovému přece nikdo
ani nemůže podat ruku. Puč však nebyl asi dobře načasován, z pléna
se ozvaly hlasy, že měnit předsedu těsně před výstavou PRAGA, když
je navíc jmenován do všech vrcholných funkcí výstavy, je čirý
nerozum, a vzpoura zhasla. S. Kaiser pak krátce na to emigroval do Dánska,
kde se živil jako obchodník se známkami, za několik let však zemřel.
I PRAGA 1968 proběhla v PKOJF, i ona měla
úžasný úspěch, i na ní bylo vystaveno bezmála tisíc exponátů.
Navíc to bylo v době Pražského jara, kdy po dvaceti letech zase znělo
slovo svoboda, lidé byli nadšení, o všechno se zajímali, byli k sobě
ohleduplnější. Na výstavě naši filatelisté poprvé viděli stánky
opravdových západních obchodníků s hromadami barevných propagačních
materiálů zdarma, firma Lindner tu rozdávala své nádherné albové
listy na emisi československých známek Umění 1967, přívětivě se
usmívající prezident Svoboda vlídně kynul při slavnostním zahájení.
Kdo mohl tušit, že za šest týdnů zarachotí letní Prahou sovětské
tanky...
A přišly šedivé roky normalizace, čistek
a vyřizování účtů. Do emigrace odešla řada sběratelů a funkcionářů.
V celé společnosti se děla řada křivd a nepravostí, a samozřejmě
se nevyhnuly ani poli organizované filatelie. Vedle toho se na svaz v průběhu
těch let snesly důsledky soudních skandálů s údajně ukradenými známkami
a zkusmými tisky z tiskárny známek, s pašováním starých známek do
zahraničí i s nelegálním vývozem novinek. Předsedu Dvořáčka někdy
vítali na zasedání ústředního výboru Národní fronty s ironickým
„... á, přišel náčelník těch gaunerů, tak jakýpak průšvih
mají páni filatelisti dneska?"
Přesto SČSF dál fungoval jako dobře
namazaný stroj. Počet jeho členů neustále stoupal díky zavedenému
systému vázaných hodnot a později i nezoubkovaných aršíků přidělovaných
v novinkové službě po jednom kusu na člena, a tím stoupaly v rámci
NF i jeho význam a vážnost. Byla to sice Potěmkinova vesnice, kdy sběratelé
ve snaze zajistit si do svých sbírek příslušný počet nezoubkovaných
aršíků do klubů přihlašovali celé příbuzenstvo, s filatelií
samozřejmě nemající nic společného, ale příspěvky platili a byli
zticha, a o to nakonec přece šlo.
V této atmosféře proběhla Světová výstava
PRAGA 1978, která byla nejrozsáhlejší výstavou v historii FIP. Konala
se opět v PKOJF, tentokrát však s více než 1100 exponáty. L. Dvořáček
byl čestným předsedou prezidia a předsedou jury. Ve výstavním
katalogu byl otištěn jeho článek Návrh zásad hodnocení výstavních
exponátů na světových a mezinárodních výstavách pořádaných pod
patronátem nebo za podpory (záštity) FIP, který se stal hlavním
podkladem pro generální řád a oborové řády pro hodnocení exponátů
na výstavách FIP a příslušné směrnice, schválené FIP v první
polovině 80. let a platné s malými úpravami dodnes.
49. kongres FIP v Essenu, na kterém
byl L.D. zvolen do čela FIP
V roce 1980 byl L. Dvořáček na kongresu FIP 3/ v Essenu zvolen do čela této organizace. V roce 1986 avansoval i na poli politickém, z člena ÚV NF se stal členem jeho předsednictva. To už se blížila poslední československá světová výstava, PRAGA 1988. Jako všechny předchozí se i ona konala v PKOJF a navíc poprvé i v tehdy nově otevřeném Poštovním muzeu, i ona představila bezmála tisícovku exponátů, L. Dvořáček byl opět čestným předsedou prezidia. V atmosféře Gorbačovovy perestrojky byla veselejší, tržnější (po celou dobu výstavy fungovaly v Praze filatelistické burzy, Pofis v jejím rámci například uspořádal velkou mezinárodní aukci), lidé cítili, že ledy už přece jen poněkud tají. K výstavě vyšel barevný specializovaný katalog ČSR, dodnes mnoha sběrateli používaný, a také publikace Československá filatelie s řády SČSF pro budování a hodnocení exponátů a obsáhlou základní filatelistickou terminologií. Centrum Prahy bylo tehdy čerstvě opravené, svítilo sluníčko a mnozí zahraniční návštěvníci si při loučení s výstavou říkali - tak za deset let v tom velkorysém socialistickém Československu, které může pořádat tak velkorysé světové filatelistické výstavy, zase nashledanou! Málokdo z nich přitom mohl tušit, že zanedlouho čas trhne oponou a brzy nebude ani socialismus, ani Československo, ani doba a peníze na velerozsáhlé světové filatelistické výstavy.
---
3/ V dnešním článku mnohokrát padl výraz FIP - co tato zkratka
ale přesně znamená? Jde o mezinárodní filatelistickou federaci (Federation
Internationale de Philatélie), založenou v Paříži v roce 1926. Je to
mezinárodní nezisková organizace, která se v principu samofinancuje.
Jejím úkolem je usměrňování a koordinování mezinárodní
organizované filatelie a její další rozvoj ve spolupráci s členskými
svazy a s mezinárodními organizacemi, které mají vztah k poštovním
známkám. V současné době má 75 členů - národních filatelistických
svazů.
Současné sídlo generálního sekretariátu FIP je ve švýcarském
Curychu, kde ve vile Patumbah (pojmenované snad po nějaké orientální
krásce) má pronajaty čtyři místnosti, v nichž je kancelář předsedy,
sekretariát, knihovna a zasedací místnost. V sekretariátu pracuje na
plný úvazek jediná (!) osoba - generální sekretářka paní M. L.
Heiri (53), curyšská Němka hovořící anglicky, francouzsky, italsky a
španělsky. Paní Heiri je nefilatelistkou (na to se při výběrovém řízení
velmi dbalo) a na svou funkci byla vybrána v roce 1985.
A protože skoro každého zajímají peníze, podívejme se i na rozpočet
FIP (jde o průměrné údaje za léta 1994-1996). Není nijak oslnivý.
Na členských příspěvcích vybere ročně asi 90 tisíc švýcarských
franků, na poplatcích za patronát na výstavách asi 95 tisíc.
Úroky z kapitálu půl miliónu franků, uloženého v cenných papírech,
vynesou asi 25 tisíc, další příjmy asi 40 tisíc, dohromady tedy 250
tisíc franků. Výdaje na sekretariát pohltí ročně asi 180 tisíc, na
zasedání vedení se vynaloží 25 tisíc, na vydávání časopisu
Flash 15 tisíc, různá vydání 30 tisíc, dohromady opět 250 tisíc
franků. Co se týče majetku FIP, vedle už zmíněného zhruba půl miliónu
v akciích má na účtu kolem 100 tisíc franků a vlastní další
aktiva v hodnotě asi 70 tisíc franků, suma sumárum 670.000 CHF, což
činí našich asi 15 miliónů korun.
Umístění sekretariátu FIP v samostatných kancelářích v Curychu je
oproti minulé praxi velkým pokrokem. V roce 1967, kdy byl L. Dvořáček
zvolen členem předsednictva FIP, byl totiž sekretariát FIP v místě
bydliště sekretáře P. Lullina v Ženevě, od roku 1971 do roku 1978 v
domě předsedy L. Pütze v Lucemburku, v letech 1978-1980 pak obdobně v
Belgii. Po zvolení L. Dvořáčka předsedou FIP v roce 1980 začal
fungovat první samostatný sekretariát ve statutárním sídle FIP v
Curychu. Napřed to byl pokoj č. 103 v hotelu Glockenhof, kam Dvořáček
zpravidla jednou měsíčně na 5 - 6 dnů zajížděl a kde pracoval s
prozatímním tajemníkem J. Giegerem, penzionovaným pošťákem, který
sem dojížděl vlakem z venkova. Jednalo se ovšem o sekretariát v
uvozovkách, protože hotelový pokoj si FIP pronajímal právě jen na těch
několik dní měsíčně, kdy v něm předseda a sekretář pracovali (a
předseda samozřejmě i bydlel). Jindy byl pronajímán dalším hostům,
a tak jenom díky dobrým vztahům předsedy FIP s vedením hotelu mohou
historikové, kteří budu jednou třeba popisovat činnost FIP v té době,
uvádět číslo pokoje 103 jako sídlo sekretariátu - recepční se
prostě svým stálým hostům snažili co nejvíc vyhovět.
Ukázali jsme si, že FIP není žádný nadnárodní moloch a jeho aparát
je na mezinárodní organizaci neuvěřitelně nepatrný, ale pracuje nadšeně
a velmi efektivně; jen na okraj - v tom by leckomu mohl býti vzorem.
Co se týče účasti L. Dvořáčka na práci FIP - v roce 1967 se stal
členem jeho předsednictva, v roce 1971 jeho místopředsedou, v roce
1980 předsedou; tuto funkci vykonával až do roku 1990. Na 59. kongresu
FIP v Londýně v květnu 1990 už na další funkční období
nekandidoval a byl zvolen jeho čestným členem a senior konzultantem FIP;
současně mu bylo uděleno nejvyšší vyznamenání FIP - medaile za
mimořádné zásluhy a dlouhodobou službu mezinárodní organizované
filatelii. I on vlastně pracoval pro FIP ve skromných podmínkách. Jako
hlavní autor generálního a oborových řádů pro hodnocení exponátů
na výstavách FIP, které byly napřed schváleny a vyzkoušeny v Československu
a pak přeneseny do FIP, neskrývá, že většina z nich vznikala po večerech
u obyčejného jídelního stolu v obývacím pokoji v jeho pražském bytě.
Listopad 1989
17. listopad 1989 zamíchal osudy celé
společnosti. Proti mnoha vedoucím představitelům ve všech oblastech
společenského dění se zvedla vlna odporu, která je přiměla k
rezignaci na jejich funkce. To se projevilo samozřejmě i ve Svazu
filatelistů. Na zasedání předsednictva ÚV SČSF 8. prosince 1989, v předvečer
6. sjezdu SČSF, odstoupil L. Dvořáček z veškerých svých funkcí ve
Svazu filatelistů. Na sjezdu bylo zvoleno nové vedení v čele s M.
Antalou, které jmenovalo rehabilitační komisi SČSF, na niž se mohli
obracet ti, kdož se předchozím komunistickým režimem ve své
filatelistické činnosti cítili poškozeni; komise měla alespoň morálně
očistit ty, kterým bylo ukřivděno. Také předsednictvo Svazu českých
filatelistů se na svém zasedání 27. 1. 1990 usneslo ustavit rehabilitační
komisi, na kterou se mohli obrátit všichni členové, kteří byli nějakým
způsobem postiženi v letech, která následovala po Pražském jaru 1968
/12/.
Dne 2. března 1990 se ve středisku
filatelistů v Praze 3 - Žižkově sešlo 13 českých a slovenských
filatelistů, kteří se cítili poškozeni jednáním bývalého vedení
SČSF. Byli to J. Karásek, F. Hutyra, V. Palkoska, J. Neumann, A. Tachecí,
F. Seebauer, V. Bernášek, O. Bartoň, A. Gazda, A. Hujer, J. Cimrhakl,
A. Dušek a V. Krajíc. Z jejich jednání byl sepsán „Zápis ze
setkání členů i bývalých členů Svazu čs. filatelistů, kteří
jako funkcionáři ÚV Svazu čs. filatelistů byli v letech normalizace
po Pražském jaru 1968 nebo i později pro své názory, politické smýšlení
tehdejším vedením SČSF pod různými záminkami svých funkcí ve vyšších
orgánech zbavováni anebo dokonce z SČSF vyloučeni" /13/. Zápis,
uložený v archivu SČF, je velmi obsáhlý - má celkem 10 stran - a
abychom si jej alespoň trochu přiblížili, budeme z něj citovat několik
odstavců: „Přítomné uvítal Ing. Karásek jménem svým, OF a
VPN ... v krátkosti shrnul praktiky býv. vedení SČSF v době tzv. let
normalizace, kdy hlavním normalizátorem byl tehdejší předseda SČSF
Ing. Ladislav Dvořáček, člověk bezohledný, jdoucí výhradně za svým
osobním politickým cílem. ... Následovala diskuse, v níž jednotliví
přítomní vylíčili okolnosti, za nichž se dostali do sporu s ing. Dvořáčkem
a pak jím byli postihováni, zbavováni funkcí, ostouzeni, mnozí ze
zasedání ÚV vyhnáni za dveře, aniž se mohli hájit, aby se
rozhodovalo bez nich. Přítomný kolektiv je pod tlakem působení ing.
Dvořáčka zbavoval funkcí hlasováním o jejich vině, všichni ze
strachu, aby nebyli sami nějak postiženi. Později na mnohé z nich také
došlo." Následuje vylíčení jednotlivých případů, kdy L. Dvořáček
měl „vést neskrývaný boj proti Mezinárodní asociaci
filatelistických novinářů" (AIJP); zakrývat „chyby v účetnictví
a skladové evidenci ... hospodářské nedostatky a nepořádky v SČSF"
a pronásledovat ty, kdo na ně poukazovali; řádně nevyúčtovávat své
pracovní cesty; bránit v publikační činnosti nepohodlným osobám; poškozovat
a nakonec zrušit hospodářské zařízení SČSF Merkurfila; direktivně
prosazovat své členství v Mezinárodní asociaci filatelistických
znalců (AIEP); podvodným jednáním vylákat z České pojišťovny pro
SČSF milionovou částku za výstavní rámy PRAGA 1968; prosazovat se
neoprávněně jako spoluautor specializovaného katalogu SČSF; nepravdivě
nařknout dva funkcionáře SČSF, že si z NSR v balících s exponáty SČSF
propašovali neproclené zboží; nechával vyloučit z vedení SČSF
'politicky nespolehlivé osoby'; prosazoval na funkce ve FIP osoby, na
kterých měl zájem; nezařadit československé jurymany do knihy mezinárodních
jurymanů FIP a tím pádem sám se svými nejbližšími spolupracovníky
jezdit na všechny výstavy ve světě. K vystupování L. Dvořáčka se
vyslovil mimo jiné i V. Palkoska: „Měl jsem možnost po léta
pozorovat ing. Dvořáčka, šel bezohledně za svým osobním cílem, šplhal
po zádech filatelistů /tento výrok, který (jsem) mu řekl jednou do očí
na zasedání ÚV SČSF, ho šíleně rozlítil/, doma měl chování vyloženého
hulváta, v cizině slušného až devótního člověka. Pravý muž dvojí
tváře!" Zápis pak končí takto: „Na závěr se shodli všichni
účastníci setkání, že Ing. Dvořáček soustavně poškozoval čs.
organizovanou filatelii celou řadou deformací pod heslem 'socialistické
filatelie'. Odstraňoval jemu nepohodlné lidi, funkcionáře řadou nejrůznějších
obvinění. Účastníci setkání požadují proto, aby o tomto jednání
byla vydána stručná zpráva do svazového časopisu Filatelie, informovány
všechny svazy filatelistů včetně předsednictva FIPu, obdobně podána
i zpráva na mimořádném sjezdu SČF, ZSF a SČSF na podzim t. r. s návrhem
na vyloučení Ing. Dvořáčka ze Svazu čs. filatelistů."
Předsednictvo SČSF usnesením ze dne
30. 6. 1990 vyzvalo L. Dvořáčka, aby se k výše uvedenému zápisu
/13/ vyjádřil. Ten tak učinil svým obsáhlým (devatenáctistránkovým)
dopisem ze dne 30. 7. 1990, adresovaným PÚV SČSF /14/, v němž podrobně
reaguje na jednotlivá obvinění uvedená v zápisu. Konstatuje v něm,
že „všechny zásadní problémy byly vždy kolektivně projednávány
na schůzích PÚV SČSF a podle závažnosti i v ÚV SČSF a přijatá
usnesení byla zapsána a po kontrole schválena a realizována. ... 'Zápis'
je koncipován tak, jako kdyby svaz byl v podstatě jen předseda, který
o všem autoritativně sám rozhodoval a vše de facto vykonával, jako
kdyby neexistovaly ÚV a PÚV i ÚRK SČSF ... Práva i povinnosti předsedy
jsou stanoveny stanovami SČSF ... Jistě jsem se během uvedené doby
dopustil řady chyb a omylů, ale nikdy jsem nejednal se zlým úmyslem někoho
poškodit nebo získat osobní prospěch." K jednotlivým konkrétním
obviněním se pak konkrétně vyslovuje a píše, že „činnost
AIJP jsem ... podporoval a čs. členům AIJP opakovaně nabízel, aby
vytvořili skupinu nebo složku v rámci SČSF ... dokonce jsem pozval
tehdejšího předsedu AIJP ... a žádal ho, abychom společně AIJP
legalizovali v Československu na FMZV v Praze ... moji žádost nepřijal.
Podle pokynů FMZV i NF vedoucí volení funkcionáři členských
organizací NF nesměli být členy organizací v Československu
nelegalizovaných ..."; hospodaření SČSF bylo pravidelně
kontrolováno a schvalováno orgány SČSF a Národní fronty, a to včetně
vyúčtování jeho služebních cest; hospodářská zařízení SČSF
nebyla likvidována svévolně, ale protože na ně Svaz doplácel; nikdy
nikomu nezakazoval publikovat; neprosazoval se direktivně za člena AIEP,
protože už tehdy byl „známým mezinárodním jurymanem a
znalcem"; překvapuje jej, když o údajné nehospodárnosti v SČSF
hovoří lidé, kteří v té době měli v SČSF jako placení funkcionáři
právě tyto otázky na starosti a navíc nesli i hmotnou odpovědnost;
nevnucoval se jako spoluautor katalogu, protože na to neměl ani čas,
ani kvalifikaci; obvinění o pašování zboží z NSR v balících exponátů
SČSF dvěma funkcionáři svazu je oprávněné, protože nepředložili
dodnes žádný doklad, že zboží bylo procleno, a jeden z nich se navíc
k pochybení otevřeně přiznal; do funkcí ve FIP navrhoval vždy takové
osoby, o nichž se domníval, že budou pro tuto práci nejpřínosnější;
do jury zahraničních výstav vysílal SČSF ty své členy, kteří byli
současně funkcionáři FIP a tak se na těchto výstavách účastnili i
zasedání orgánů FIP, jinak SČSF neměl na takové cesty prostředky.
O některých signatářích zápisu podotýká, že z funkcí v SČSF
neodešli, „aby se vyhnuli případným represím ze strany ing. Dvořáčka",
jak uvádějí, ale pro svou nechuť pracovat v dobrovolných neplacených
funkcích. Dvořáčkův dopis končí slovy: „'Zápis' je formulován
tak, jako kdybych za celých 25 let ve funkci předsedy SČSF nikdy nic
dobrého neudělal ... Uvítám, budou-li má stanoviska v konfrontaci
se stanovisky 'zápisu' ... publikována ve Filatelii, aby zejména členská
základna SČSF poznala, kdo a proč se chce vetřít mezi osoby skutečně
normalizací postižené a jakých 'argumentů' se k tomu nestydí použít."
Na mimořádném sjezdu SČSF dne 14. 10.
1990 se k popsané problematice vyjádřil ve svém referátu předseda SČSF
M. Antala takto: „V období po listopadové revoluci měla velmi významnou
úlohu rehabilitační komise jmenovaná PÚV SČSF. I na půdě svazu se
staly nepravosti, které vyplývaly z podmínek dané doby, ve které se
udály. Práce (rehabilitační) komise začala velmi slibně - už 2. března
se uskutečnilo setkání těch, kteří byli v letech totality postiženi.
Několikahodinové setkání, orientované především na osobu bývalého
předsedy ÚV SČSF ing. Dvořáčka, dr. Švarce i některé jiné, vyústilo
do materiálu, který však členové PÚV dostali až v červnu s tím,
že členové (rehabilitační) komise se vzdávají svých funkcí. S tím
PÚV nesouhlasilo a trvá i nyní na uzavření celé záležitosti. K
dispozici je i stanovisko ing. Dvořáčka k předmětným vyjádřením
jednotlivých bývalých i současných funkcionářů SČSF především
z řad SČF. Je třeba však konstatovat, že při řešení této
problematiky se musí odlišit trestní odpovědnost, kterou musí každý
ze zainteresovaných řešit soudní cestou, od otázek, které souvisí s
činností ve svazu. Zde stále trvá úkol rehabilitační komise
navrhnout PÚV SČSF řešení. Do včerejšího zasedání PÚV SČSF se
tak, bohužel, nestalo. I tak se všem postiženým touto cestou jménem PÚV
SČSF omlouváme a zveme je k další účinné spolupráci." /15/
Celou záležitost uzavřelo prezidium SČSF
dne 8. 6. 1991 v zápisu ze svého jednání takto: „L. Dvořáček
vykonal za svého působení ve svazových i mezinárodních funkcích
nezanedbatelný díl práce a případnou trestní odpovědnost musí každý
ze zainteresovaných individuálně řešit soudní cestou." /16/
A to je tečka za rehabilitacemi na poli
naší organizované filatelie. Inu, demokracie je demokracie, a argument,
že dřívější mocipáni by se svými odpůrci asi zatočili jinak, tu
nemá žádné místo. Stačí si přece vzpomenout na skandování na
listopadových náměstích - Nejsme jako oni!
Dneska
I když v naší organizované filatelii
L. Dvořáček již osm let žádnou oficiální funkci nemá, na poli
mezinárodním je doposud velmi činný. Jako senior konzultanta FIP jej
na své náklady (jízdné, ubytování, diety) často zvou pořadatelé významných
filatelistických výstav v zahraničí, aby zde působil ve vedoucích
funkcích výstavních jury. Na podzim roku 1997 byl například předsedou
jury světové výstavy MOSKVA '97; v květnu letošního roku byl na světové
výstavě ISRAEL '98 řádným členem jury a vedoucím její skupiny pro
hodnocení filatelistické literatury. Na podzim se chystá hned na dvě výstavy
- v září bude čestným předsedou jury Mezinárodní výstavy poštovních
známek PRAGA 1998, v říjnu pak bude ve stejné funkci působit na světové
výstavě ITALIA '98 v Miláně.
Kdo někdy na nějaké mezinárodní či
dokonce světové výstavě v jury působil, ví, že to není žádná
funkce na ozdobu - když už pořadatel vynaloží za pobyt jurymana peníze,
chce, aby mu za to odvedl příslušný kus práce. Ale to už je prostě
Dvořáčkův život; ať byl jaký chtěl, pracant byl vždycky, to mu
neupírají ani jeho největší protivníci. A tak se dál nadšeně trmácí
po světě, dojednává, tlumočí, organizuje a hodnotí, a přitom stejně
jako v minulosti má i dnes mnoho příležitostí setkávat se v různých
zemích světa jak s filatelisty, tak s osobnostmi veřejného života. I
když práce mezinárodního jurymana - pokud se dělá odpovědně a v
souladu s platnými řády - je spíš nezáživná až úmorná, přece
jen taková setkání někdy nejsou prosta překvapení, která člověka
zahřejí u srdce.
Světová výstava Stockholmia
1986, na které L. D. jako předseda FIP provází švédskou královnu
Silvii
Zakončeme tedy náš dnešní článek
historkou, kterou mi vyprávěl o letošní květnové výstavě v Tel
Avivu. Po slavnostním zahájení výstavy za účasti hlavy státu mělo
proběhnout fotografování čestných hostů. Bývalý předseda FIP Dvořáček
se ocitl vedle izraelského prezidenta E. Weizmana a když mu byl anglicky
představen s tím, že je z Prahy, stiskl mu Weizmann srdečně ruku a s
úsměvem řekl česky: „České Budějovice, Švejk, dobré pivo,
hezká holka!" 4/
---
4/ To, že izraelský prezident
Weizman promluvil česky, není nic divného - v roce 1946 byl totiž jako
jeden z izraelských pilotů na výcviku v Českých Budějovicích.
FRANTIŠEK BENEŠ
LITERATURA:
/1/ Švarc, František: Svět
filatelie, str. 291. Praha, NADAS 1982.
/2/ Mackay, James: Guinnesova kniha o poštovních známkách, str.
226. Praha, Velryba 1995.
/3/ Nebeský, Václav: Filatelistovo podzimní rozjímání. Praha,
NADAS 1975.
/4/ 20 let Svazu československých filatelistů (1965 - 1985).
Praha, SČSF pro vnitrosvazovou potřebu 1985.
/5/ Kuděla, Jiří: Časopis Filatelie jubilující. Filatelie
4/1995, str. 19.
/6/ Dokumenty: Sto let českého filatelistického tisku. Filatelie
2/1996, str. 16.
/7/ Beneš, František: Nejvzácnější aršík ČSR I. Filatelie
7/1997, str. 1.
/8/ Šablatúra, Svätopluk: 60. výročie Celoštátnej výstavy poštových
známok Bratislava 1937. Filatelie č. 10/1997, str. 16.
/9/ Žid obvinil úřady. Český filatelista, 4/1940, str. 70.
/10/ Nová organizace československé filatelie. Filatelie 3/1951,
str. 34.
/11/ Dvořáček, Ladislav: Neapolské poštovní známky a hlavní
znaky jejich pravosti. Filatelie č. 8 - 13/1963.
/12/ Zápis ze 3. zasedání ÚV SČF dne 10. 2. 1990, str. 22.
Archiv SČF.
/13/ Zápis ze setkání členů i bývalých členů Svazu čs.
filatelistů, kteří jako funkcionáři ÚV Svazu čs. filatelistů byli
v letech normalizace po Pražském jaru 1968 nebo i později pro své názory,
politické smýšlení tehdejším vedením SČSF pod různými záminkami
svých funkcí ve vyšších orgánech zbavováni anebo dokonce z SČSF
vyloučeni; ze dne 2. března 1990. Archiv SČF.
/14/ Dopis L. Dvořáčka PÚV SČSF ze dne 30. 7. 1990. Archiv SČF.
/15/ Zápis z mimořádného sjezdu SČSF ze dne 14. 10. 1990,
vystoupení předsedy SČSF M. Antaly, str. 2/7. Archiv SČF.
/16/ Zápis ze 4. schůze prezidia SČSF ze dne 8. 6. 1991, bod C
87/4. Archiv SČF.
PROFILY:
NEDOCEŇOVANÉ ZNÁMKY ČESKOSLOVENSKA
- Jan Karásek
LADISLAV
FISCHMEISTER - František Beneš
ENRICO
STANKO VRÁZ & JOSEF KOŘENSKÝ, Břetislav Janík
FRANCOIS
FOURNIER - geniální padělatel ke škodě sběratelů, Břetislav Janík
ARŠÍK
"KDE DOMOV MůJ?", Peter Hoffmann, Švédsko
JOSEF
HERČÍK A 1. grafická společnost
ONDRÁČEK
Miloš, český grafik a rytec
MISTŘI
PERA: Pierre MAHÉ & Jean Baptista Phillip Constant MOENS
DÍLA
NĚMECKÝCH tvůrců na československých poštovních známkách
LEXIKON
českých a slovenských autorů a rytců poštovních známek
KDO
JE DĚVČÁTKO Z POŠTOVNÍ ZNÁMKY?, Karel
Černý
MISTR
JOSEF HERČÍK, IN MEMORIAM
DÍKY,
PANE MOENSI
BOHUMIL
HEINZ
FILIP
DE FERRARI - Pan Filatelista - Pan Ferrari
KONTAKT:
Inet since 17.05.1999
Last edit:
24.08.2004
ISSN 1211-8945
© 1999-2004 BRETISLAV JANIK
EDITOR & BOARD / VYDAVATEL
& REDAKČNÍ RADA